„You're not afraid of being alone in the dark, you're actually afraid of not being alone.“

Povaha Ulv

Na první pohled se Ulv zdá jiná. Jak jiná, ptáte se? Vzhledově vypadá jinak než vy anebo ten vedle vás. Jde poznat, že je vlčicí, jen s mírně rozdílnými rysy ve tváři. V zimě vás překvapí mnohem huňatější srstí, než je ta vaše, a budí tak dojem, že je mnohem větší a silnější než vy. Což není vůbec pravda. Je to způsobeno pouze tím, že pochází z velmi chladných končin. A naopak v létě bude mít srst poloviční, co vy a kdyby si svůj kožich řádně neudržovala, odradí vás stejně tak, jako nemocný pelichající pták. Nehledě však na léto, či zimu - Ulv je se svou jemnou, udržovanou srstí a útlejšími nožkami vždy elegantní.

Pokud se jí vydáte naproti a nebude to kvůli chuti po krvi, pak vás svýma očima přivítá. Pokud jste do teď byli nervózní, svým jediným přívětivým pohledem vás odzbrojí. Její tvář je po velkou část času nic neříkající. Ani smutná, ani veselá. Každý, i ten největší hlupák však pozná, že její komunikace spočívá v očích.

Ulv je zvláštní případ, jakmile se jedná o společnost vícera vlků. Není samotářem, ale není ani úplně společenská. Ráda se seznámí s každým, i přes své prvotní váhání. Dlouho si vybírá své opravdové přátele a o to těžší výběr by měla se smečkou. Jednou by do jedné chtěla opět patřit. Chtěla by být součástí rodiny. Byť má obavy, že ani tady nenajde smečku, která by byla právě tou rodinou, po které touží - věří, že se někde to vysněné místo pro ni najít musí.
Nejspíše vás sama od sebe neosloví, chce, abyste byli první. Pokud po ní však budete pokukovat tak dlouho, než ji nedonutíte za vámi přijít a oslovit vás - vyvoláte v ní akorát nepříjemné pocity. Chce se cítit důležitá, chce, aby si jí ostatní všímali, tudíž přijít za vámi je jí lehce proti srsti. I to však dokáže překonat.

Po prvních prohozených slovech z vás všechny naděje na možné přátelství opadnou. Ano, opravdu všechny. Sice má příjemný hlas, ale budete mít pocit, že je něco špatně. Jak, že to mluví? Je to vůbec vlk? Co je tohle za jazyk? Přesně tak, uhodli jste správně. Ulv není z blízkého okolí Gallirei a její neznámý jazyk pochází z dalekého severu. Nebojte se, že byste se s ní nedomluvili. Perně se snaží porozumět vašemu jazyku a byť ho velmi komolí, s trochou trpělivosti a několika pokusy si zvládnete říct i pár pěkných vět. Kromě toho není příliš výřečná a raději dává na řeč těla, než-li na slova. Ta totiž bere jako pramen nedorozumění.

Ulv je jednou z těch vlčic, které stojí za to poznat. Když ji necháte k vám být blíže, ona vás nechá také. Brzy tak třeba zjistíte, že není soudcem, u kterého se musíte obhajovat za něco špatného, co jste udělali. Naopak mile ráda se stane vaším útočištěm, pevným jako doupě v základech. Vezme vás do světa, v němž si alespoň na pár minut uvědomíte, že se není čeho bát. Že máte čas se zastavit a dostat ze sebe nářky bolesti i žalu. Přesvědčí vás o tom, že si zasloužíte tolik pochopení a soucitu, kolik jen budete potřebovat.

Občas vás svými výplody pobaví, bude pro vás všímavou přítelkyní. Ať už jste v srdci dobří nebo špatní, ať se před ní přetvařujete nebo jste naprosto upřímní - Ulv na tom zase tolik nezáleží. Zamyslí se sice nad situací, ve které se právě nacházíte, ale nakonec stejně nechá rozhodnout své srdce. Byť v mnoha věcech přemýšlí racionálně, koná dle citů. Koná tak, jak si myslí, že je to správně. Kromě ocenění mnoha kvalit, kterými oplývá se dříve nebo později začnou ukazovat její ne příliš dobré stránky.

Ulv nezávidí, ani není zlá, pokud ji nerozčílíte nebo proti ní nejdete s vyceněnými tesáky. Vydrží hodně, nenaštve se, neodradíte ji hloupými kecy. Trvá dlouho, než se jakýmkoliv způsobem naštve. Takže, co je na ni tak špatného? Vydáte se s ní třeba na lov. Ulovíte společně něco většího, než sami dokáže sníst? Prostě to do sebe nacpe za vás a pokud už nemůže, donutí vás to sníst. Odmítnete? Teprve v takovou chvíli na vás bude zlá a schopná vám to vyčítat ještě hodně dlouho poté, v každé příhodné situaci. Zaručeně od ní schytáte i zdlouhavé poučování o tom, jak v její zemi nebylo nikdy co jíst, tudíž si jídla musíte vážit.

Naopak, když vás z něčeho obviní neprávem, či ji vyklouzne z úst něco nevhodného, bude se omlouvat. Neomluví se jen tak - své omluvy vám bude cpát do uší tak dlouho, dokud vám z nich nezačne... hrabat. Buď si najdete dobrá slova, která ji přivedou k rozumu, smíříte se s tím anebo se na ni vykašlete. I když už bude dlouho poté, co se něco takového stalo - stačí, aby si na to jen matně vzpomněla a zavalí vás další dávkou nekonečných omluv, klidně i v polovině rozhovoru, při lovu nebo v jakékoliv jiné nevhodné situaci. Okřikněte ji, vynadejte ji a omluvy se stanou věčnými. Je schopná si jít postěžovat jinam a omlouvat se jiným namísto vás. A ne, nedochází jí to, že tím si napáchá akorát více problémů a dostane se tak do začarovaného kruhu plného omluv. Nezůstane tak však navždy, ona se jednou smíří. Stejně tak, jako se smířila se vším, co ji v životě potkalo.

Na tom nejvzdálenějším severu, v nejkrutějších zimách žili poslední vlci. Jedna jediná smečka. Neměli jméno, nepotřebovali jej. Jejich alfami byl Varg s Gull. Říkali si tak Vargova smečka, ale to nebylo nikdy podstatné. Jediné, o co šlo byla potrava. Té v chladných zemích bylo vždy málo. A především zde.

Mezi skalami, kde přebývala Vargova smečka bílých vlků - leželi na sobě v tichosti, snažící se zahřát sebe, svou rodinu a své tři potomky. Tváře smutné kňučely po konci vánice. Několik dní se snažili přežít a teprve teď zjišťují, že jejich už tak malá rodina přišla o dva členy. Ulv byla již dost stará na to, aby pochopila, co se děje.

Hladová smečka trhala na kusy jídlo, které ještě pár minut zpět oplakávali. Jedí své vlastní. Trhají její mámu, Stjerne. Stejně tak bratra Hemmeliga. Mladá Ulv seděla a hleděla na otřesnou událost, společně se svou sestrou Gløde. Fuldmåne seděl za svými vlčaty a snažil se ze všech sil neříct jediné slovo, nekňučet a neprosit je o přestání, i když svou hvězdu hluboce miloval. Mladičká vlčice chápala, že jejich postavení ve smečce zakazuje mluvit do věcí ostatních. Hlavně, když byli všichni hladoví. Seděla zdrcená, v tichosti jako její otec a jen poslouchala nářek své sestry.

Po tomto utrpení poznala, jaký je reálný svět. Umrzneš a budeš sežrán. Krutý život lámal Ulv srdce, ztrácela city. Nakonec byla donucena dojíst zbytky své rodiny. Zemřít nechtěla. Nechtěla, aby byli tatínek se sestřičkou smutní. Tolik, jako ona kvůli mamince a bráškovi. Ale především se nechtěla nechat roztrhat tlupou hladových psů, kteří nejspíše už dávno zapomněli na to, kým jsou. Nepřemýšleli jako vlci. Nebo právě tohle znamená být vlkem?

Uběhlo několik týdnů od té hrůzostrašné události. Vlčata byla připravena na dlouhé putování. „La oss flytte sørover,“ padlo rozhodnutí alfy Varga. Byl čas pokračovat na jih. Ulv jen pevně doufala, že cestu zvládnou. Tak moc nechtěla skončit roztrhaná tesáky své vlastní rodiny, tolik se bála. Stejně jako Gløde, držela se svého tatínka. Ani jedna netušila, kde vlastně míří. Co je to ten "sør" a jak to tam bude vypadat. Bude tam tepleji? Bude tam jídlo? Nebude se muset už nikdy třást zimou? Jestli to chce zjistit, bude muset přežít. Žila tak se svou sestrou ve strachu. Nezajímalo je nějaké společné vlčecí hraní - na to nebyl čas a ani síla.

Sestry společně rostly, stávaly se z nich urostlé vlčice. Vlčice hodné místa ve Vargově smečce. Dospělí vlci pomalu stárli a ztráceli svých sil. Varg každého, kdo padl, sežral. Nechal jejich zmrzlé mršiny dojíst ostatní, díky tomu bylo jídla. A když dlouho nebylo koho sníst, krmil uši smečky báchorkami o jihu. Jenže tím prázdná břicha nikdo nikdy nezasytil. S každým dalším dnem byli vlci hladovější a hladovější, Ulv počítaje. Pomalu se ocitali na hranici vyhladovění.

Všichni se však snažili věřit jeho slovům. Neznali nic jiného, než svou rodinu a jejich pravidla, která se liší od všech ostatních smeček. Třeba jména - každé vlče se narodí se jménem, které jim věnuje Varg, jako požehnání. Pokud se dožijí svého prvního obřadu s bohy, pak je na matce a alfa samici, aby dostali své jméno smečky. Avšak Ulv se svou sestrou matku neměli. Po půl roce putování neměli ani alfa samici. Otec tedy mohl jejich jména pouze zkrátit. Gløde měla štěstí, že dostala tak krásné jméno. Naopak Ulvunge, znamenajíc vlče, se stala vlkem. Ulv.

Zatímco ji tak starší uctívali s tím, že díky ní bude smečka jednoho dne prosperovat - ostatní ji měli za blázna. Byla z toho zmatená. Netušila, zda je pouhým šílencem, jak říkají mladší. Anebo je právě tou bohy vyvolenou Ulv, jak praví starší. Nepřemýšlela nad tím však tolik, jako ostatní. Ona měla hlad. A měla na mále, aby zůstala při životě. S uplynulým rokem se začalo oteplovat a dorazili pěkně daleko na to, aby utekli před věčným chladem.

V nadcházejícím létě, na místech, kde sníh roztával se vlci s radostí usadili. Posledních pět přeživších se vydalo na lov. Bylo jídlo, dokonce i přes zimu. Nalezli konečně krásný život, smečka rostla a mohli se těšit skvělé budoucnosti. Tohle byl určitě jih, teplo a lesy. I přes ty kruté zimy, které netrvaly věčně jako v jejich bývalé zemi. Potravou již nebyla rodina, ale zvěř. Mohli pořádat své rituály a obřady a děkovat svým božským předkům, za jejich laskavé činy. Za to, že mohli naleznout spásu, zemi zaslíbenou.

Jenže co smečka nabývala nových vlčat, ze kterých rostli silní vlci - potravy ubývalo. Nebyl to ani rok, co se konečně Ulv usadila. Začínalo se diskutovat o tom, že ti s nejnižším postavením ze smečky prostě odejdou. Blížila se opět další krutá zima a na rozhodování bylo méně a méně času.

Smečka se jedné noci usadila kolem ohně. Padlo po dlouhém povídání, že opravdu ti s nejnižším postavením odejdou. To znamenalo - Ulv, Gløde a Tapt. Byť byl otec dvou vlčic, Fuldmåne, v jejich postaveních a byl starší - mohl zůstat. Byl výborným lovcem, o kterého nechtěli přijít. A taky zůstal. Ulv pociťovala vztek, vyhrkla slova, kterých ani na minutu nelitovala. Proklela celou Vargovu smečku a ještě té hřejivé noci odešla.

Dříve, než si stihla uvědomit, na jakou cestu byla vhozena - nastala opět dlouhá, krutá zima. Doběhla ji sestra i s Taptem. Neměli kam jinam jít. Ulv teď byla jejich jedinou záchranou. Prosili ji se slovy, že se to ve třech táhne lépe. Ale nemuseli prosit dlouho, ani Ulv nechtěla být sama. Vydali se tedy na cestu dál na jih společně. Po čase nebylo, co jíst a vlci si nedokázali představit, jaké útrapy teď musí jejich bývala smečka zažívat. Jenže už nebyl důvod se zabývat tím, jestli se požerou navzájem. Teď šlo o život malé skupince vlků, smečky Ulv.

Země věčně zahalená bílou pokrývkou, do níž se tlapy boří. Už jen od pohledu bylo jasné, že v této zemi nikdy nevládlo nic jiného než-li vytí mrazivého větru a nepolevující chlad tundry. Nikde nebylo ani živáčka. Jediné, co se zde pohybovalo byli tři vlci. Ukrutný mráz dvěma nevadil, pěkně hustá kožešina zabraňovala chladu zakousnout se do horkého masa. Již uběhlo tolik dní, měsíců a nevypadalo to ani zdaleka jako země zaslíbená. Taková, o které vyprávěl starý Varg. „La oss gå sakte,“ pověděla Ulv svým jemným, milým hlasem dvěma vlkům za sebou. Nebyl důvod spěchat, ona se alespoň mohla ponořit do svých myšlenek, které ji stahovaly do minulosti.

Jih, jih, opakovala si v hlavě světlá vlčice. Vedla dva vlky kupředu přes hlad a mráz. „Ulvunge,“ ozvala se Gløde. Ukazovala na slabého Tapta, který už jen kňučel a odmítal jít dál. Dával možnost oběma, aby jej snědly. Snad to bylo jeho přáním, aby dál nemusel trpět chladem. Ale Ulv jen vrtěla hlavou. Teď byl její rodinou, byl přece jeden z nich. Nebyla tak hloupá jako starý Varg, aby zahodila svou vlčí hrdost a sežrala ho.

Putovali dál. Bok po boku, vlčice se snažily udržet vlka v teple a taky se jim to povedlo. Dorazili do země zaslíbené - tohle je ten pravý jih! Dlouhé roky sama vlčice nevěřila, že místo plné zeleně, bez takového mrazu a se zvěří existuje. Dva vlci vyběhli kupředu, honící se jako blázni za zajícem. Hráli si v teplé říčce a následně se vyvalovali na sluníčku. Jenže Ulv - ta nedokázala hnout ani brvou. Poslední měsíce umírali a najednou jsou v zemi, co nabízela nový život. Místo pociťování strachu ostatních cítila radost. Nejen tu svou, ale i radost své sestry a Tapta. Jejich nadšení konečně hnulo chladným srdcem vůdčí vlčice. A aniž by to sama chtěla, občas zaslechla jejich vnitřní smích.

Život jí dal mnohé. Naučil ji žít ve smečce, podřídit se rozhodnutím alfy, ať už to bylo jakkoliv příšerné. Přežila nekonečné zimy. Žila rok s nadějí, že mají nad životem vyhráno, ale to jí přišlo jako jedna z báchorek Vargovy smečky. A taky měla pravdu. Musela putovat dlouho skrze ten vražedný chlad s úzkostmi, aby sama pochopila, že není nikým, žádnou Kappou, která nedokáže nic. Teď vedla smečku a ta ji byla náležitě vděčná.

Po roce užívání si života měla u nohou malá vlčata, která patřila její sestře. Sama se chystala jít dál. Objevovat svět více, když teď věděla, že může být na světě i tak krásně. Jakmile nastal den, kdy již nebyla v jejich rodině tolik potřebnou, láskyplně se rozloučila s Gløde a její rodinou. Vydala se na své osamělé putování.

Nevěděla, kam jde. Na sever se vracet nechtěla, tam nečekalo nic dobrého. Tudíž pokračovala na jih, podél řek, podél lesů. Netrvalo mnoho měsíců, než narazila na vlka, který také putoval sám. Vydal se za ní, mluvil na ni jazykem, který ji neříkal zhola nic. Neměla ani zájem si s někým povídat, proto jej prostě přehlížela a všímala si svého. Vlk se však nenechal odbít - následoval ji celé dny a v noci se držel poblíž.

„Cožpak neumíš mluvit?“ optal se jednoho slunného dne vlk. Ulv na něj zmoženě koukala a s pouhým povzdechem pronesla: „Jeg forstår deg ikke.“ Nechala tak vlka zaraženě stát na místě a hledět na ni jako na ducha. To Ulv rozesmálo a byť dále pokračovala v cestě, vlk jí padl za oběť. Zamiloval se do ní a jeho jediným cílem se stala ona. Dále ji proto následoval, ať šla kdekoliv. Snažil se vymyslet způsob, jak se s ní pobavit, ale vlčici to bylo očividně jedno. Tedy, vypadala tak, že je jí to jedno. Chápala moc dobře, že se tímto tempem nikam nedostane. I ona potřebovala znát jazyk, kterým se v této zemi, jak se zdá, mluví.

„Ulv,“ sdělila vlkovi, hlavu klaníc k hrudi, snad aby pochopil, že se tak jmenuje. A nejspíše tomu vskutku porozuměl.
„Ravi,“ zazubil se na ni, spokojen nad tou malou výhrou. Vydali se společně kupředu a stali se z nich po čase dobří přátelé. Učili se jazyku toho druhého a objevovali společně nová místa, rostliny i zvěř. Takové věci v její domovině nebyly. Ulv byla ráda, že se přiučila něčemu novému a poznala i věci, o kterých dříve neměla ani páru.

Ravi uznal za vhodné ji nechat jít vlastním směrem. Nebyla to vlčice pro něj a tudíž ji pověděl o zemi, kde by se mohla usadit a začít tak svůj život. Jejich přátelství bylo zaceleno rozlučkovým olíznutím čumáků, které vedlo k jejich rozdělení. Ulv pokračovala opět kupředu, tak jako dříve. Sama, ale už to nebylo to osamělé putování - měla za sebou rodinu a teď dokonce kamaráda. Život opravdu nebyl tak krutým, jak si myslela, když byla malá. Mířila tedy do země, o níž slyšela.

Země se jménem Gallirea, bude právě to místo tím, kde se bude konečně cítit jako doma?

Magie myšlenek

Její nynější, probíhající příběhy

Hlas

Ukázka hlasu vzata z mega.nz.

Playlist