„You're not afraid of being alone in the dark, you're actually afraid of not being alone.“

Gallirea

Kapitola 1.
12.8.2020 - -.2020

Tlapky mokré z rozmrzlých ledů, měsíc záříc na pusté okolí. I přes jemný chladný vítr bylo poněkud dusno. Jediné, co světlá vlčice rozeznávala byly barevné keře a zvuky bzučícího hmyzu. Sem tam nějaká myška pod tlapami proběhla. Mohla alespoň díky čistým kalužím zahnat ostrou žízeň ze své dlouhé cesty a díky tomu vydržet ještě nekončící pouť. Alle andre må sove nå, pohlédla na nebe a přidala do kroku. Musela si také najít nějaké místo, kde přenocuje. Dřív, než padne únavou přes den. S povzdechem pokračovala kupředu, rozhlížejíc se po okolí.
V myšlenkách se objevovaly vzpomínky, ale Ulv nad nimi přemýšlet nechtěla. Ne teď. Zavrtěla hlavou, přidala ještě do kroku, jen aby zahnala své vtíravé myšlení zpět, hlouběji do svého nitra. Víčka se jí pomalu zavírala, začínala si přát, aby už měla místo k ulehnutí. Ušla dobrý kus cesty a ten ji velmi vysílil. Jediné, co ji drželo mezi živými bdělou byl opět onen chladný vítr, který ji znepokojoval již dříve. Byť nebyla taková zima jako několik let zpět - chudá kožešina Ulv teď nebyla zvyklá na chlad.
Jeg trenger å skynde meg, pomyslela si s hlasitým zívnutím a pomalu se dostávala z mokré země pryč. Za vysokými keři už nebyla voda, ale pevná zem. Vyběhla tedy kupředu, přes louky za lesy, ve kterých hodlala najít místo ke spánku. Spíše jen pevně doufala, že nějaké místo na spaní nalezne a nepřijde k úhoně.

Ulv běžela s prázdnou hlavou a únavou v očích. Propletla se mezi stromy a zaraženě se po svém okolí rozhlížela. Louku tady v žádném případě nečekala. Proto zpomalila, aby si odpočinula a především zjistila, zda ji nešálí zrak. Nebo si s ní hrají bohové? Spadla do objetí duší, které ji teď polknou jako jednohubku? Zasmála se nad svými nemožnými myšlenkami. Byla ale stejně překvapená, že ještě v tuto dobu bylo možné vidět sněženky - vždyť ty přece teď nerostou, ne? A sice nerostly, ale našlo se pár na zemi... pohozených? Možná to bylo kvůli dešťům, nebo tady bylo takové horko, že jednoduše zchřadly. To nedokázala odhadnout, proto se tím ani příliš nezabývala. Hleděla si dále svého a ladným, již poněkud unaveným krokem pokračovala dál.
Vydala se do jehličnatých lesů, co byly nejblíže. Vykračovala si pomalu, dávala pozor na pachy. Neviděla příliš, přes koruny stromů se totiž moc světla měsíce nedostalo. Jenže nebylo sluchu ani čichu po něčem, co by ji mohlo ohrozit. S takovým zjištěním si oddechla a jakmile uznala za vhodné, že se pro dnešní noc usadí zde - zastavila. U stromu se širokým kmenem si vyhrabala menší hnízdo, do kterého se následně uložila. Vzhlížela k nebesům na jedinou hvězdičku, kterou šlo vidět.
Dlouho se rozhlížela a choulila se do klubíčka. Pomalu usínala a doufala, že zítra bude mít možnost někoho potkat. Ať už by to byl vlk nebo vlčice, dobrý nebo zlý... jen s někým po takové době prohodit slovo nebo dvě.

Rozlepila oči po tom nekonečném nic. Nepamatovala si jediný sen, možná ani žádný neměla. Avšak nelámala si s tím hlavu. S protažením a zívnutím vstala ze svého vyhřátého místa. Po rozhlédnutí se se rozhodla vydat dál, hlouběji do míst, které pro ni byly nové. Vykračovala si klidně a pomalu, neměla kam spěchat. Nebo ano? Z ničeho nic vyběhla kupředu, přece jen se konečně dobře prospala, tak proč své nově nabyté energie nevyužít?

Běžela jak nejrychleji dokázala, vyhýbajíc se stromům dávala pozor i na to, aby neuklouzla. Což se jí taky dařilo. V hlavě měla jen myšlenky o tom, koho potká. Bude to vlk? Bude to vlčice? Budou si mít, co říct? Budou si vůbec rozumět? Tolik otázek a neměla jedinou odpověď. Je nejvyšší čas zjistit, jací vlci tady jsou. Gallirea vypadala slibně a Ulv si tolik přála, aby se přesvědčila o tom, že je tohle zrovna to místo. To místo, které hledala. Domov.
Běžela dál, co jí síly stačily.

Cesta byla s každým odrazem náročnější, Ulv musela v polovině své cesty zpomalit a v dalším pomalém kráčení se vydýchat. Překročení rychlé řeky bude však problém. Vyčítala si, že si zvolila zrovna tuhle cestu, inu vracet se jí nechtělo. Pokračovala podél břehu, snažíc se najít jinou možnost, jak se dostat na druhou stranu. Kráčela a kráčela - nikde žádná přehrada, kterou by se dalo přejít. Jenže se řeka nikde nezklidňovala a Ulv věděla, že bude nemožné ji přejít. Tak co teď?
Usadila se na břehu, naslouchajíc hlasitému řinčení vody. Bude to muset zkusit přeplavat. Tolik se jí nechtělo vracet, že se rozhodla najít to nejužší možné místo řeky a to přeskočit. Byť se dobře rozeběhla a skok patřil k těm impozantnějším - nestačilo to na to, aby řeku přeplavala. Silný proud ji sebou strhl a vlčici tak zaplavil strach a panika.
Mrskala sebou, snažila se bojovat se silným proudem. Nebylo to nic jednoduchého a na několik nekonečných minut si myslela, že to prostě a jednoduše vzdá. Řeka ji odnášela daleko, opravdu hodně daleko. Měla štěstí, že dorazila k místům, kde řeka byla na moment pomalejší a v jednom ze svých záhybů ji vyhodila na druhý břeh. Promočená a zničená se rychle odplazila daleko od břehu, kašlajíc ven všechnu tu vodu, kterou do sebe dostala. Vyčítala si své hloupé rozhodnutí - dospělá vlčice by měla více pro příště uvažovat.

Děkovala bohům, že ji nenechali utopit se. To by byla ale pěkná smůla, když to nebylo moc dlouho od chvíle, kdy do Gallirei dorazila. Ještě dobrou půl hodinu se válela v hlíně, než vstala a oklepala se od vody. Byla teď nejen mokrá, ale špinavá od bahna. Svaly natažené a bolavé, i srdce ještě ze strachu bušilo. Rozhlížela se opatrně po okolí, zjišťujíc, že se nachází na kamenech. A hle - hlava ji rozbolela. Musela se určitě někde bouchnout. Pomalu přelézala kameny dál a dál, teď už nikam nespěchala. Dosáhla toho, co chtěla za takovou cenu, že už neměla chuť ani na nějaké seznamování s někým. I když si nemohla odpustit to, že by se s dalším vlkem moc ráda setkala. 

„Ahoj! Bláto dobrá ochrana proti parazitům!“ Pozdravila přátelsky neznámá vlčice. Vrtěla u toho ocasem.

Sotva Ulv seskočila z kamene a zapotácela se, vyšla vstříc někomu novému. Koukala na ni poněkud překvapeně a namísto odpovědi jen naklonila hlavu na bok. Chvíli stražila uši, přemýšlejíc, co se jí tmavá vlčice snažila povědět. „Ahoy,“ pověděla jemně, s ocáskem lehce pozdviženým na pozdrav. Její tvář byla zcela prázdná, bez jediného výrazu. Její oči však prozrazovaly všechnu radost z tohoto setkání. Ochrana, parazitům? Ta slova ještě neznala, nedokázala pochopit, co se jí neznámá vlčice snaží říct. Patřilo to k pozdravu? Nic takového ještě neslyšela. No ale zeptat by se mohla, že jo. Zeptat by se mohla. „Hva betyr det i?“ Sotva z ní ale tohle vylezlo, zarazila se - no jistě! Hun snakker ikke språket mitt! A s touto jedinou myšlenkou si odkašlala.
„Říct chci - co...“ zastavila se ve svých slovech, již více se na vlčici nedívala. Sledovala paprsky ranního slunce, co se začínaly na zemi objevovat. Bylo zřetelné, že jí kolečka v hlavě šlapou na plné obrátky, aby ze sebe v jiném jazyce pořádně vymanila alespoň jednu větu. „Znamená to?“ vyklopila ze sebe, znovu hledajíc modré oči vlčice. V očích Ulv byl vidět menší strach z nepochopení, ale převládala v nich naděje. Naděje, že se přece jen domluví.
Oklepala se jemně - byla ráda, že za ní vlčice přišla jako první. Na druhou stranu jí bylo opravdu nepříjemně, neměla ráda špínu ve svém jemném kožichu. Schnutí ji neštvalo tolik jako to, že dostat všechno to bláto pryč jí zabere spoustu času. A že teď musí vypadat jako špindíra. Netušila kvůli tomu, jak se cítit. Každopádně to bylo nepříjemné. Velmi nepříjemné.

Cizinka si cizinku prohlížela. Tmavá vlčice se po pozdravu Ulv mírně zarazila a zastříhala ušima. „Hm, promiň, nevím co jsi říkala. A taky nevím... co jsi nepochopila?“ optala se otázkou mírně zmateně. „Jmenuji se Aseti, jsem delta Sarumenské smečky.“ představila se, společně se svou funkcí, kterou ve smečce zastávala. „A tvé jméno?“ Mírně zavrtěla ocasem ze strany na stranu. Mírně se pousmála nad snahou vlčice dostat ze sebe bláto. „Nepříjemné, že ano?“ Pousmála se, ale její tón hlasu naznačoval, že to nemyslí nikterak zle a špatně. „Máš někam namířeno?“ Položila další otázku.

Už se do toho pomalu dostává. Ano! Ne... tedy ne. Ale další větě už rozuměla. „Aseti,“ Ulv nadšeně zavrtěla ocasem, když už něčemu konečně porozuměla. Sarumenské smečky... patří do smečky! „Jsem Ulv,“ začala pomalu, „nejsem... členem smečky. Zatím.“
Nad její další otázkou se opět nepříjemně ošila a rychle pokývala hlavou na souhlas. Ach ano, moc nepříjemné. Zatraceně nepříjemné.
„Mířím do Gallirei. Vlci tam prý umí magii. Já chtít vidět magii.“ S chvílí ticha se zamýšlela nad tím, jak se Aseti zeptat na více věcí. Už ji pomalu i hlava bolela, ale nedávala na sobě nic znát.

„Máš... jsi... ne,“ mumlala si cosi pro sebe, jenže stále nedokázala plynule mluvit jazykem zdejších vlků. Bylo to pro ni frustrující. „Jaká je tvá smečka? Umíš taky magii?“ vyptávala se, snažíc se napodobit její přízvuk. Nejen, že nechtěla znít se svými otázkami hloupě, ale Aseti teď byla jedinou možností, jak se o takových věcech dozvědět mnohem víc.