jedné temné noci

Líng Xiá - 07.02.2020

Stmívalo se, na noc již stoupaly hvězdy. Bělovlasá dívenka, sedíc na zemi, snažila se sblížit s kočkou. Natáhla k ní ruku a neodvažovala se na ni podívat. "No tak, kočičko," naléhala, chtěla si ji pohladit. Tu černou srst, tmavou jako byla sama noc. Kočka po několika dlouhých minutách mrskla ocasem a po pár chvílích se poddala dívčině přání. Přijala její nataženou ruku, nejdříve ji očichala, než se nechala po hlavě pohladit. Nedovolila však dívce nic víc.

Světlovláska spokojeně zamrkala nad jejím chováním svýma modrýma očima a hned vyskočila na nohy. "Pápá, kočičko," naposled černou kočku pohladila po hlavě, podrbala za oušky a vydala se dál. V očích měla naději, že dnes zažije nějaké dobrodružství. No netrvalo dlouho, svým drobným, útlým tělem do někoho narazila a hned o pár kroků odcupitala, než zakopla spadla na zadek. "Omlouvám se!" Vyjíkla, nesnažíc se zvedat. Byla připravená k útěku, kdyby se cokoliv špatného přihodilo. No nakonec zjistila, že je to jen nějaká dívenka a rychle se zvedla, oprášila svou sukni a s úsměvem se k ní vytáhla na špičky.

"Jaképak je tvé jméno?" Optala se tenkým hláskem, přivírajíc oči na pozdrav - stejně jako to dělají kočky.

Rouge - 07.02.2020

Utíkala jsem lesem, jako kdyby mi šlo o život směr bezpečí městečka. Les ponořený do pochmůrné tmavé směsi barev není místo určené pro mne. I když by mi tedy nic moc nehrozilo.. S úsměvem pokroutím hlavou a ladně přeskočím padlý kmen, jenž mi zavázel v cestě, na všechny čtyři končetiny. Ach.. Jak krásný to pocit se protáhnout po dlouhé době na čerstvém vzduchu a nezajímat se o to, co se odehrává několik kilometrů za mnou. Nikdo mě nesleduje, nikdo mne neotravuje kecama ohledně toho, jak bych se správně měla chovat a už vůbec.. Nikdo mi neleze krkem.. Vydám ze sebe podivný křiklavý zvuk, jenž mne donutí zastavit se v pohybu a pořádně se zamyslet. Někdo mi přece jen schází v těchto mých stále méně častých výpravách ven na svobodu, avšak dotyčný se již nedá počítat mezi mé blízké. Nedá se považovat ani za něco, jenž by mělo zamořovat tento čerstvý a čistý vzduch.. Ani jméno již u mne nemá. Je pouhé TO, co mi zničilo tak krásnou kapitolu života. Bože, neměla bych se tím již zabívat a proto pouze zakroutím hlavou a zvednu pohled vzhůru k obloze.

Dneska krásně vykukují hvězdy, to se musí nechat.. Zasměju se a postavím se na nohy. Chvíli chytám balanc, avšak po pár sekundách se mi již svět netočí, takže se vydám k dutému stromu, kde jsem si zanechala před pár dny baťoh spolu s oblečením a jídlem. Vždy mám hlad jako vlk. Ucilím se a navleču se do svého oblíbeného oblečení, jenž zahrnuje koženou bundu, černé rifle, bílé triko a potrhané tenisky. Prohrábnu si své husté rudé kadeře, hodím si na záda baťoh a vyjdu směr park.

Skloněná hlava k zemi jako pokaždé, když jsem venku se mi však protentokrát vymstila. Nevšimla jsem si drobné holčiny, jenž šla naproti mne a omylem jsem do ní narazila. Ups.. ,,O.. Omlouvám se! Jsi v pořádku?", vyděšeně na ní pohlédnu vyhledávajíc jakékoliv zranění. Nic naštěstí nenajdu a tak si oddechnu. ,,Jmenuji se Rouge, ty?", přátelsky se usměju a podám ji slušně ruku.

Líng Xiá - 07.02.2020

"Rouge," zopakovala ladně s mírným úsměvem. "Můžeš mi říkat jednoduše Ling," usmála se, zamrkala na dívku očima a trochu se oddálila. S jemným stiskem přijala ruku, se kterou mírně potřásla, než ji pustila. Složila své ruce za záda a hopkavě kolem rudovlásky udělala kolečko. Dávala si však pozor na to, aby se k ní neotočila zády.

Když dorazila zase před dívku, tiše se zasmála. "Ty nejsi člověk, že ne?" Snažila se navázat konverzaci. Nikdy na to moc dobrá nebyla. Ale pach té dívky - cítila to. Tu nelidskost, Ling totiž měla ten samý pach. Akorát netušila, zda má pravdu. Ten pach přerývala vůně čistého oblečení. A Ling? Ta šla nejspíše cítit po kočce.

Zavrtěla hlavou a pomalu roztáhla ruce, skoro jako by to byla křídla. Pohlédla na nebe, jako blázen. Pak pohlédla na tu krásku, do těch krásně zbarvených očí. "Co takhle," začala, jak stahovala ruce zase dolů. "Dobrodružství?" Otázala se.

Rouge byla jedinou živou bytostí, kterou tady za poslední hodiny toulání se zahlédla. Chyběla jí společnost a ona vypadala jako ta nejlepší společnost, která by tady mohla být. Tedy, alespoň v to věřila.

Rouge - 07.02.2020

,,Těší mě, Ling", usměju se a naoplátku ji taktéž stisknu ruku, avšak hned ji zase pustím. Nemám ráda doteky.. Protočím panenkama a nechápavě se kouknu po Ling. Nijak se nevyjařuji, ale je mi to svým smyslem nepříjemné. Cítím se jako kořist kolem které krouží dravec, avšak spíše ze zvědavosti, než-li kvůli obživě..

Jakmile si však znovu stoupne přede mne tak si ji pořádně nedůvěřivě prohlédnu. Proč se ptá a jak to vůbec může jen tušit? Mnoho otázek a málo odpovědí, avšak když se pořádně zaměřím na její pachovou stopu, což jsem celou dobu nedělala, protože mě to ani nenapadlo, tak mi něco trkne. ,,Holka myslím, že nejsem jediný měňavec z nás dvou", zůžím své různobarevné očka do malých štěrbin a zkřížím ruce na svojí hrudi.

Vždy jsem si myslela, že nejsem normální, avšak teď? Obávám se že tato holčina je švihlejší, než-li já. ,,Nekoukej se mi do očí", mírně zavrčím a shrnu si na své stříbřité oko pár pramínků svých rudých vlasů. Na takovéto věci jsem háklivá a to z jednoho určitého důvodu, vždy mám pocit jako kdyby mi mohl dotyčný vidět až do žaludku.. ,,Dobrodružství? Nejsem si jistá, zda mám chuť něco podniknout zrovna s tebou", pozvednu obočí a uvolním svůj napjatý postoj. Možná jsem to přepískla, avšak jestli se semnou hodlá bavit, tak si musí zvyknout na to, že jsem moc upřímná a drzá šelma.

Líng Xiá - 07.02.2020

Zasmála se, zcela od srdce. "Konečně, někdo normální," povzdechla si a hodila svou laskavou přetvářku stranou. Pořád si však držela svůj úsměv na rtech. "A omlouvám se," odvrátila pohled, rozhodnutá namísto stříbrné a zelené barvy sledovat hvězdy.

"Takže, nechceš žádné dobrodružství?" Posmutněla, přešlápla si z nohy na nohu, odstupujíc o drobný kousek dál. Pak se ale na Rouge podívala, přesněji na její rty. "Nechtěla bys třeba zjistit, co vlastně ve skutečnosti jsem?" Zeptala se již klidným hlasem. Pak se ale na moment zamyslela a dřív, než stihla rudovláska cokoliv říct, spustila svá slova ona. "Ale jestli jsi jako ostatní lidi, tsh," sykla a zakoulela očima. "Kašli na to," usmála se nakonec, připravená k odchodu. Pochopila, že se s ní Rouge možná nebude chtít bavit. Když po ní takto vyjela.

Rouge - 07.02.2020

,,To bys měla..", zašeptala jsem hned, jak se omluvila a odvrátila pohled. Povzdechla jsem si a koukla se na oblohu s cílem najít souhvězdí malé a velké medvědice. Hvězdy mne vždy dokázaly zaujmout, ale nemám to štěstí je vidět každý den jako ostatní smrtelníci..

,,Nevím", zašeptám si spíše pro sebe a nechám Ling mluvit bez přerušení. Sama nenávidím, když mi někdo skáče do řeči, takže.. Když se však o nějaký kus pohnula dále od mne, tak jsem pozvedla pravé obočí. Co provádí? Zamračím se, avšak zůstanu na stejném místě. ,,Nijak mě to neláká, ale zajímá mě s kým mám tu čest a zjistit, jestli jsi v potravním řetězci podemnou či nademnou, Ling", prohodím jen tak do éteru, avšak když se otočí k odchodu, tak ze mne vyjede prapodivný křiklavý zvuk. To si jako myslí, že řekne tohle a poté zmizí? Tss.. Holčina je na omylu.. ,,Stůj, prosím", poslední slovo syknu se vší parádou a pokračuji. Jak já to slovo nemám ráda.. ,,Zaprvé omlouvám se, nejsem jako ostatní a kašlat na to nebudu. Já se společnosti jen tak nevzdávám a ať se ti to líbí nebo ne, tak semnou strávíš alespoň hodinu konverzace, protože bych se tu jinak unudila k smrti", pozorujíc její záda si povzdechnu. Jediná živá duše a chce zdrhnout. To je mi ale den..

Líng Xiá - 07.02.2020

"Stojím," otočila se zpět k dívce a maličko se naklonila, opět s rukama za zády. "Vsázím svůj život na to, že jsi v potravním řetězci nade mnou," smutně se zašklebila a přes smutek se snažila prorvat úsměv vší silou. Určitě mě teď odsoudí... Narovnala se a otočila se k odchodu, při tom však na Rouge zamávala rukou, jako by chtěla, aby ji následovala.

"Pojď, zjistíme to, kdo z nás dvou si tipl správně!" Zasmála se a v ten moment se rozutíkala pryč. Měla namířeno utéct k pastvině, na které vždy rostly květiny a bylo tam pro ni prostě nádherně. Když už teď má společnost, proč si tam nezaběhnout s ní?

Netrvalo dlouho, než tam obě doběhly. Měsíc na tomto kopci svítil silněji než kdekoliv jinde, proto možná i květiny tady kolem kvetly tolik. "Přeměň se první!" Rozkázala a sama se vyvalila do vysoké trávy, mezi hromady barevných květin. Rychle se pak ještě nadzvedla lokty. "Nebo mám začít já?"

Rouge - 07.02.2020

,,Nevsázej život v momentech, jako je tento", uchechtla jsem se a zanechala si úšklebek na rtech. Jestliže si je tak jistá, tak mne zajímá co je zač o to víc. Může být krtek, ježek, svině divoká, pták nebo něco z mnoha dalších možností. Je tolik zvířat, jenž jsou jako má lovná zvěř, ale podle pachu vážně nezjistím, co přesně je zač.. ,,Kam jd..", myšlenku jsem ještě ani nedořekla a už jsem kráčela za Ling.

Pár kroky jsem ji dohnala, abych poté zase po pár sekundách byla pozadu. Tož.. Je normální? Pomyslím si a sama se zasměju. Doufám, že si nemyslela, že mi zdrhne. Jsem dostatečně rychlá i v lidské podobě.. Protočím panenkama a rozběhnu se vstříc neznámému místu, kam právě míří má společnice.

Zdálo se mi to jako chvilinka, jako kdybych udělala pouhých pár krůčků a najednou už jsem byla na pastvině ozářené silným svitem měsíce. Bylo zde hodně květin, které vadily mým čichovým buňkám, takže jsem si prakticky vlastně hned kýchla. ,,Pčík", utřela jsem si nos a podívala jsem se vyčítavě na Ling. ,,Proč bych měla být první? Myslím, že by jses mne lekla, kdybych se přeměnila první, Ling", podupnu si nohou, skloním pohled níž, abych dohlédla na válející se holčinu v trávě a prohrábnu si trochu své otravné vlasy. Vlastně jsou stejně divoké jako já. Něco na tom bude no..

Líng Xiá - 07.02.2020

Nadzvedla vítězně ruku. "Když jediné co můžeš vsadit je život, musíš se holt trefit správně!" Vykřikla vesele při útěku...

Ale teď už byly tady na louce. "Fajn," Zvedla se odhodlaně a odstoupila ve strachu ze svého původního místa, dál od Rouge. Chvíli to trvalo, než se její tělo proměnilo na miliony bílých lístečku a z nich se utvořila urostlá bílá srna. Prohrabala kopýtkem trávu a sklonila hlavu. Následně jí zatřepala a pokývala na svou společnost. Teď je řada na tobě, pomyslela si a při tom se vítězně usmívala.

Rouge - 07.02.2020

Sledovala jsem bystře každý její pohyb a nehodlala jsem z ní spustit pohled do té doby než se přemění. Právě v tuto chvíli nebylo nic zajímavějšího než to, v co se přemění. Doslova jsem překapávala zvědavostí a nedočkavostí a to jen kvůli tomu, abych mohla poznat dalšího měňavce a jeho vnitřní zvíře. Tu zvědavost bys měla někdy mírnit.. Podvědomně ke mě promluví má šelma a já se zmůžu pouze na zvědnutí koutků úst do jemného úsměvu.

Chvíli se nic nedělo, když v tom se přede mnou rozptýlila do několik malých bílých lístečků. Vše jsem pozorovala s vyditelnou jiskrou v očích a když se proměnila do své pravé podoby, tak jsem se chtě nechtě uchechtla. Jak já nemám ráda srnky a to ani ty bílé.. ,,Dobrý, tak teď já", prokřupla jsem si prsty u rukou a zavřela oči. Iris? Jsi na řadě.. Promluvila jsem v duchu ke své druhé polovičce a poté jsem jí nechala volnou ruku. Kolem mne vzduch zřídl a postupně mě uvězňoval v malé tenké a průhledné bílé cloně, která se na mne poté nalepila jako druhá kůže. Začala mi rašit bílo-černo-šedá srst a hlasitě mi zakřupaly všechny kosti v těle. Zní to hrozně, ale mne to přijde příjemné. Není to bolestivé, jak si jistě můžete myslet.. Klekla jsem si a položila ruce do hebké trávy. Byla to sekunda, kdy bílý opar obalený kolem mne vybouchl jako soptící sopka. Už jsem byla volná a stála jsem na všech čtyřech mohutných chlupatých tlapkách. Mmm, miluji přeměnu.. Zvednu pohled k bílé srnce a ukloním se, jak je v naší rodině zvykem. Poté si trochu protáhnu nohy a konečně ji pořádně kouknu do očí. Zdravím, jmenuji se Iris.

Líng Xiá - 07.02.2020

Sledovala celou tu proměnu, bylo to zvláštní. Zcela jiné, než jak to bylo u ní. Jako kdyby obě bytosti byly ze zcela jiného světa, jen k sobě připoutané. Za to Ling, ta byla srnou srdcem i duší, jen se jí holt do cesty připletla člověčina. Její úklon přijala pokývnutím hlavy. Sic si na tváři držela úsměv, ale byla zklamaná. Zvláštní, pomyslela si, oplatila této velké sněžné kočce pohled. Naklonila nechápavě hlavu do boku. Pak se ale podívala pod sebe, na hromádku oblečení která pod ní zbyla. Bude muset doufat, že je tady nikdo nenajde, nebo bude delší dobu chodit po světě nahá. Žít teď jako srna by nebylo nejvhodnější.

Možná by bylo dobré přeměnit se zpět. Proto neváhala a nechala své tělo rozpadnout na ty bílé lístečky, jako to udělala předtím. Ty se během pár vteřin ztratily pryč a Ling se rychle schovala do vysoké trávy, házejíc na sebe své oblečení. "Seš krásná," pověděla, hned co se nasoukala do svého šedého svetru. "Škoda, že jsem jen srnou," pousmála se a vstala z trávy, když už byla oblečená. "Je vás někde víc? Vás měňavců?" Zeptala se, chytajíc se za bolavou hlavu. Tyhle přeměny jí velmi vyčerpávaly, kdyby se proměnila do srny znovu, nejspíše by vyčerpáním omdlela. Lehla si do trávy a nechala se konejšit zvláštní vůni květin.

Pak zvedla ruku k nebi, měříc svou dlaň s měsícem. "Bylo by krásné, kdyby bylo," povolila svou ruku a nechala ji spadnout do trávy. Ach, jak moc se mi chce teď spát...

Rouge - 07.02.2020

Nejspíš mě neslyšela.. Pomyslím si a lehnu si. Dnes je to již má druhá proměna, takže to bude únavnější, ale to nijak nevadí stejně se za chvíli přeměním zpět, když mě neslyší. Na co by bylo, kdyby jsme po sobě jen koukaly a mluvila by jen ona. Na nic.. Zamručím sledujíc srnku přede mnou a převalím se na záda. Je zajímavé, jak jsou všichni měňavci jiní, jak každý prodělává přeměnu jinak. Má rodina je velmi komplikovaná. Nikdo není mnou. Jsem jiná jak chováním, tak svým zvířetem. Ano jsme šelmy, ale je to to jediné, co máme společné.

Chvíli se jen tak převaluji a hledám vhodnou pozici na ulehnutí, když v tom zvednu zrak k Ling, jenž utíká do vysoké trávy. Švihnu svým dlouhým chundelatým ocáskem a převalím se zpátky na břicho. Nejspíš to má stejně jako já. Též vždy nemám na sobě oblečení a docela mě to štve. Vše si musím schovávat a nebo si to nést v tlamě, abych nemusela chodit po okolí nahá.. Z mého přemýšlení mě však vyruší Ling již v lidské podobě. Myslím, že bych se už též mohla proměnít, abych ji směla odpovědět. Proto se se zamručením zvednu, vezmu do tlamy oblečení, jenž leželo kousek ode mne a vydám se do lesa schovat se za jeden z mála širokých stromů.

Proměna zpět už nebyla tak hrozná. Pouze jsem nechala srst zmizet a poté se zvedla na nohy. Oblékla jsem se a konečně vyšla zpoza stromu zpátky na louku. ,,Děkuji za pochvalu Iris a není to škoda. Jsi krásnou srnou", s posledním slovem žuchnu na trávu a povzdechnu si. ,,Na tu otázku se mi nechce odpovídat, protože má rodina je hrozná, ale ano. Několik kilometrů odsud je naše sídlo, kde je nás přesně ehh", v duchu začnu počítat své sestry, bratry a celkově celou rodinku a vyjde mi neuvěřitelné číslo. ,,Přesně je nás patnáct z čehož je šest sourozenců, rodiče, dvě tety, strejda a prarodiče z každé strany", podložím si bradu rukou a kouknu se na ležící Ling. Nakloním hlavu na bok a zasměju se. ,,Po kolikáté jsi se přeměnila, že tě to tak skolilo?"

Líng Xiá - 07.02.2020

Po těch milých slovech si musela zakrýt svůj rudý obličej oběma rukama. Nikdy jí nikdo neřekl, že je krásnou srnou a bylo tak těžké se ozvat alespoň s poděkováním. Rychle se snažila zahnat dlaněmi horkost ve tváři, rozvířit vzduch na svůj obličej, aby rychle zchladla. "P-p-patnáct?" Vykoktla ze sebe s těží. Její tep byl stále vysoký a srdce jí bilo až v uších. "To je hodně," dodala tiše. Pomalu cítila jak jí hlava chladne a proto složila ruce podél těla. Snažila se zhluboka dýchat a snad naštěstí se jí povedlo uklidnit.

"Uh? Um?" Zmateně koukla po rudovlásce. "Po třetí," pokývla nad tím rameny a této otázce se víc nevěnovala. Zajímala ji její rodina. "A představila bys mi je? Chci poznat další měňavce!" Vylítla do sedu, když už jí konečně došla všechna slova do mozku. Převalila se na všechny čtyři a došla tak za Rouge. Usedla na své nohy, opatrně si prohlížejíc ležící tělo. "Jako měňavce jsem znala jen svou maminku, ale tu zastřelili myslivci v lese..." Nervózně chytila stébla trávy mezi prsty, hledíc kdekoliv jinde, jen ne do těch zeleno-stříbrných očí. Snažila se zapomenout na minulost, ale nešlo to. Byla si jistá, že tak jednou dopadne taky, když nebude dávat pozor. Ale, proč by jí to mělo vadit? Říkala si, že stejně nemá pro co žít, nebo co ztratit. "Ale pochopím, když odmítneš!" Vyřkla ještě rychle se značnou dávkou nervozity a při tom utrhla jednu sedmikrásku, kterou začala potichounku a nenápadně jíst. Měla hlad, kradení jí nikdy nešlo, neboť byla neopatrná a tak byla odkázána na svou druhou srnčí stránku. Musela jíst traviny a podobné, jen aby se uživila. Při tom to pro její lidské tělo nestačilo a šlo to poznat. Kdyby ji někdo viděl bez toho velkého svetru, polekal by se vylezlých kostí.

Rouge - 07.02.2020

Uculila jsem se a hravě pronesla. ,,Ó on ti žádný jelínek ještě neřekl, že jsi kus a už vůbec. Ani ti žádný, co já vím, neolízl čumáček?", zakmitám obočím a zasměju se. Je roztomilé, jak se začervenala, ale obávám se toho, že by v mé rodině s takovou nepřežila, protože by se vnitřně uvařila. Vypadala by jako rajče celodenně. Má rodina.. Je hrozná, tákže.. ,,Ano je nás patnáct, ale podle toho také vypadá obydlí, kde bydlím. Na každém kroku je někdo a prakticky nikdy nejsi sama", protočím panenkama nad živou představou toho, jak za mnou každý doma dolejzá a povzdechnu si. Proto tak ráda utíkám..

Lehnu si na břicho a nechápavě nakloním hlavu na bok. ,,Po třetí za život a nebo za dnešek?", zvědavě zakotvým očima do těch jejích ignorujíc to, že o tom nechtěla moc mluvit a po její další otázce mrzutě nechám spadnout hlavu do trávy. ,,Agrr, holka říkám ti, že je poznat nechceš, protože by tě chtěli sežrat a i kdyby ne, tak by jsi u nich nevydržela ani deset minut", zvednu hlavu a znovu si ji podložím dlaněma. Kdy si stihla sednout? Nakrčím obočí nad jejím dalším krokem a opět nakloním mírně hlavu do boku. ,,Kam jses snažila vydat a ou.. To je mi líto", poklepu ji lítostně po stehně a zase si dlaň přisunu zpátky k sobě. Je mi ji upřímně líto, protože ztratit tak důležitou osobu musí na duši zanechat vyditelné skvrny. Možná byla před tím úplně jiná.. ,,Já.. Ráda bych řekla, že tě tam vezmu, ale co když by se ti něco stalo? Jseš až moc drobná, aby jsi se stačila ubránit těm divochům, ale jak chceš tedy. Vezmu tě tam, ale rovnou ti říkám, že nebudu ocásek cupitající za tebou, abych tě neustále měla v merku", zůžím své dvoubarevné očka do úzkých šterbin a zakroutím hlavou. Právě jsem lhala sobě.. Je samozřejmost, že jí budu furt za zadkem, protože tam kam dojdeme je přichystáno až moc nebezpečných míst, lidí a zákoutí. Nechci ztratit někoho, kdo by se dal považovat za přítele.. Avšak když znovu zvednu pohled k Ling, tak se upřímně zasměju.

Líng Xiá - 07.02.2020

Nervózně koukla na oblohu. "Jelínek? Nejsem laň," zahihňala se. "A ne, žádný srnec, to mi nic neříká," zazubila se. Drobný úsměv se Ling vyrojil na tváři, právě se přiznala k něčemu, k čemu se nikdy přiznat ani nechtěla. Spíše o tom vůbec nevěděla, než se stalo to, co se stalo.

"To musí být zajímavé. Tady v tomhle městě je totálně mrtvo," utrhla si pár stébel trávy, které začala přežvykovat. Noční traviny ji vždy chutnaly více, než přes den. Aniž by sama rozuměla, proč to tak je. "Ah! Třikrát za dnešek," upřesnila svou předešlou odpověď. Nemyslela si, že je na tom něco špatně. Přece jen byly úplně rozdílný druh, takže by to dávalo smysl. "Huh? Stačí mi je klidně vidět z dálky! Vážně nepotřebuju být sežraná.." Polkla přežvýkanou trávu a usmála se. Třeba bych to zvládla? Pomyslela si, ale zavrtěla nad tou myšlenkou hlavou. Vždyť přece se nedokáže ani sama uživit, natož ubránit. Když jí však rudovláska sáhla na stehno, jemně sebou cukla. Říkala, že nemá ráda dotyk... Pohlédla na její ruku a její tvář pomalu ale jistě začala znovu chytat rudou barvu.

Nad jejími dalšími slovy se usmála a pohlédla jí do tváře. "Mm? Určitě bys mě tam nenechala samotnou. Klidně bychom se tam mohly vydat," i přesto, že znala rizika - chtěla je alespoň vidět. Když se však na ni Rouge podívala a zasmála se, další utrhnutí travin si rozmyslela. "Proč se mi směješ?" Optala se, ale těsně před tím, než se jejich oči mohly setkat, vrátila svůj pohled zpět k trávě, kterou stihla natrhat před svými koleny.

Rouge - 07.02.2020

,,To měl být vtip, Ling", zašeptám potichounku tak, aby to neslyšela znovu zvednu hlavu. Proč jen musí být hlava nejtěžší částí těla? Nebaví mě ji neustále zvedat.. Je to jako zvedat těžký pytel brambor a navíc mě kvůli tomu někdy bolí za krkem, ne-li hůř celá hlava.

,,Mrtvo? Je tu báječně. Aspoň tu máš klid", zazubím se a natáhnu před sebe ruky. Co má neustále s tou trávou? ,,Třikrát? Tak to se nedivím, že jsi tak unavená. Přeměny vyčerpávají", zabručím a zvednu se do sedu. Utrhnu si též jedno stéblo trávy a pomalu nenápadně a nedůvěřivě si ho vložím do úst. Ugh.. Není to nejhorší, ale vegetarián ze mne nebude. Vůbec bych se tím neuživila, vždyť Ling musí být pod těma věcma jako kost a kůže! ,,Obávám se, že by tě i z kilometrové dálky vyčmuchaly", zasměju se a přehodím si nohy do tureckého sedu. Malinko se nakloním a opřu se lokty o zem.

Pozvednu obočí ve stylu - jako vážně si myslíš, že bych to neudělala a odpovím. ,,Jak jsem řekla. Můžeme se vydat na cestu, ale záleží, jestli chceš teď hned a nebo si odpočinout a jít až ráno, protože ráno už tam musím být stoprocentně. Nemůžu se od sídla správně vůbec oddalovat, ale tak nějak jejich příkazy vždy odignoruji", vydechnu a podívám se na les za Ling. Lesy jsou mé oblíbené útočiště, ale pouze přes den. V noci je v nich nebezpečno. ,,Víš proč jsem se ti smála? Smála jsem se tomu, že si tady pochutnáváš na půlnoční vegetariánské svačince", ušklíbnu se, vyšvihnu se zpátky na záda a poté se vykutálím zpátky na břicho. Podepřu si bradu a čekám, co na to odpoví.

Líng Xiá - 07.02.2020

Zamručela nespokojeně, sledujíc otráveně své ruce. "Je tu nuda," špitla. Koukla na rudé vlasy Rough. Pak sledovala její pohyby. "Znala jsem někoho, kdo byl schopný se měnit neustále, do jedné podoby a pak do druhé. Hádám, že to bude trénink," sledovala jak si utrhla stéblo trávy a pomalu ho vkládala do úst. Pak si nad jejím obličejem zasmála. "Pak mám nápad!" Opatrně do jejího kolena dloubla, ruku pak hned stáhla zpět k tělu. "Seženeme kočku, s ní se pomazlím a pak to půjde těžko poznat," navrhla, ale to už rudovláska začala znovu mluvit. Úsměv z tváře ji znovu zmizel. Trochu záviděla, že má někoho, kdo se o ni stará. Dává si pozor na to, aby zůstala chráněná. "Tak kočku asi nestihneme najít. Nu co, podráždíme jejich smysly!" Nadhodila s provokativním úsměvem. Nad jejím dalším vysvětlením se usmála a zvedla se. "Tady je tráva a kytičky - no jsou prostě nejlepší. Natrhám si nějaké na cestu a můžeme vyrazit," oklepala svou sukni a při zvedání se jí zatřásly nohy. Rychle si je ale protáhla, takže to nebylo snad ani možné zahlédnout.

Rozhlédla se po pastvince, do náruče sbírajíc všemožné druhy trav, pečlivě je zkoumajíc. "Navíc, maso jíst nemůžu, asi, vlastně," zastavila se, zároveň si prohlížela pěknou kytičku, voněla příjemně a leskla se ve svitu měsíce do rudých odstínů. Bleskurychle přiběhla k Rough a kytičku ji vrazila za ucho, mezi vlásky. Dávala si extra pozor, aby se nedotkla její kůže. Zelené lístky ladily k jejímu oku a červená zase k jejím vlasům. "Nikdy jsem maso nejedla," zahihňala se, ale hned na to se odtáhla a pokračovala ve svém přebíravém vybírání travin a květin.

Když už měla plnou náruč, postavila se před rudovlásku s nadšeným úsměvem. "Můžeme vyrazit, kapitáne Rough!" Přes zvednuté kousky zněl její název tak roztomile, že se nad tím culila sama Ling. Chtěla ještě zvednout palec nahoru, ale ruce měla opravdu napráskané vší trávou a lučním kvítím, co se jí jen do objetí vlezlo.

Rouge - 07.02.2020

,,Neustále? To mi připomíná mou matku. Ona se může kolikrát chce přeměnit a nic jí není. Já už se sice dokážu proměnit pětkrát za den, ale po páté už skoro kolabuju", upřímně se zasměju a kouknu se jí do očí. ,,Proto raději zůstávám delší dobu v druhém těle", odvrátím od ní pohled a zakoukám se na své prsty. Párkrát s nima pohnu a jakmile Ling vykřikne, tak ji položím zpátky na zem s pohledem upřeným do modrých očí. ,,Jakýpak?", pronesu neutrálním tónem pozorujíc vražedně její stahující ruku, která se ani ne před dvěma sekundami dotkla mého kolena. To už nikdy nedělej.. Vduchu zavrčím, avšak vnějškem nedávám nic znát. ,,Kočku?", uchechtnu se a vzápětí se rozesměju. Hloupoučká srnečka.. ,,Ling oni by tvou pachovou stopu zachytili téměř hned, co bys prošla naším prahem, ne-li dřív", stále pobaveně usmívajíc se na ní koukám a jen tak tak držím další smích na uzdě. Přeci jen nesmím tak často užívat tyto výlevy, jak říká rodinka.. Agrr.. Nejsou tu, takže mi mohou políbit šos.. Z myšlenkových pochodů mne však vyruší nesmyslná věta, jenž Ling vypustí z úst. Nevěřícně se na ní kouknu, mírně vykulím oči a pootevřu ústa. ,,Ty nejsi normální.. Jsi cvok, jestli jsi tuto větu vážně vyslovila nahlas, tak jsi se scvokla.. Ale k té kočce. Kočku najdeš vždy a v každou hodinu toulajíc po ulicích", zakroutím hlavou stále nechápajíc to, co řekla. Chce se snad nechat sníst? Nad jejím provokativním úsměvem jen protočím očima a přestanu se dál vyjadřovat.

,,Proč by jsis je trhala? Máš hlad?", vytáhnu koutky úst do provokativního úsměvu a poté, co se zvedne se kouknu na jednu hezkou rostlinku nedaleko mne. Neobvyklá a přesto nejkrásnější ze všech v okolí.. Pomyslím si, avšak zvednout se nezvednu, abych si pro ni došla. ,,Jak jako že maso nemůžeš? To může každý, když žije v lidském těle, i kdyby jsi se měnila na berušku, tak ti nepřekáží jíst maso, které je jen tak mimochodem zdravé pro tělo", kouknu se po ní a mrknu, avšak je to prd platné, když je ke mne otočená zády.. Pouze si povzdechnu a pohledem vražedně propíchnu Ling záda, když se vydá za tou květinou. Ať na ní ani nešahá! To je má květina.. Už už se loktama nadzvedávám, abych si mohla stoupnout, když v tom ustanu v pohybu. Ani jsem si nevšimla toho, kdy se Ling tak nebezpečně přiblížila a co horšího. Rukou se přibližovala víc a víc k mým vlasům. Troufám si řící, že mi z očí musely šlehat blesky, avšak když mi ji jemně až neznatelně vrazila za ucho, tak jsem se uvolnila. Přece jen se mě nedotkla.. ,,Děkuji, Ling", klidným tónem hlasu ji poděkuji a nadzvednu obočí. ,,Cože? Jak jako? Ty jsi nikdy nejedla maso?! Tak to musíme napravit holka.. Kvůli tobě se dnes ještě jednou přeměním, abych ulovila něco malého k snědku, upečeme si to a budeme se moct vydat na dvouhodinovou výpravu", zaculím se tak moc až mi vylezou ďolíčky, jenž mi vylézají jednou za úherský rok a sednu si čekajíc na tu chvíli, kdy už konečně dozbírá ty kopretiny, květiny, trávu a přiznejme si to.. Možná i samotnou hlínu..

Chvíli ji to trvalo, avšak po těch deseti minutách za mnou konečně přišla držíc plnou hrst rostlin. Stoupnu si, opráším si oblečení a nevěřícně pokroutím hlavou. Blázen.. ,,Oh, jsem polichocena novou přezdívkou", komicky přiložím ruku na srdce, mírně se pokloním a vydechnu. Na tváři se mi ocitne ušklebek a narovnám se. Ugh.. Proč se tak culí? To jsem předvedla až tak svělý komický výstup? Ne.. Určitě ne, ale něco mě donutí se též zazubit a ukázat tak světu své ostřejší špičáky. Jednou šelma, navždy šelma.. To se nedá zapřít. ,,Tak tedy tudy, madam", otočím se směrem, kudy vím, že se dostaneme ke mě a vyjdu nechávajíc Ling za mnou, aby mě mohla dohnat. ,,Ještě jen tak pro zajímavost. Tady! Dej si do toho ty vegetariánské vůdu věci", sundám si baťoh ze zad a hodím ho po ní s úsměvem na rtech.

Líng Xiá - 08.02.2020

Sledovala Rouge. Tu Irbisí dívku - vždyť... Vždyť ona se tak krásně směje, tiše polkla nervozitu. "Ale to nemusíš!" Skočila jí do řeči, jen představa, že by jedla sobě rovného, to se jí nezamlouvalo ani přinejmenším. Pak si ale povzdechla. Přemýšlela, jestli to vůbec bude dobrý nápad. Jíst maso, povzdechla si a při tom se usmála s myšlenkou, že je to přece jen něco nového. "To mě těší," Konečně se pousmála nad jejím novým krycím jménem, tedy spíše nad reakcí Rouge. Když se dívka postavila, Líng sebou cukla. Ale to bylo jen kvůli jejímu komickému výstupu - a ty zuby... V ten moment pohlédla na svou výbavu trávy. Konečně jí došla všechna rizika, která by ji mohla čekat. Věděla to, znala je, ale teď jí bolelo srdce. Svým způsobem dostala strach, že už by ji jen Rouge, mohla sníst. Zavrtěla nad tím hlavou, vždyť teď vypadala tak šťastně, nebudu si to kazit. V momentě, kdy nazvala mladou srnku madam, zpozorněla. Při tom si pozvedla plnou náruč a ústy chytila pár travin, které začala žvýkat. Sledovala pár momentů její záda, ty krvavé pramínky, které se vlnily po jejích zádech. Vyšla pohodlným krůčkem, jako house za labutí. Když po ní byl hozen batoh, málem by ji trefil, ale bělovláska se mu s ladností vyhnula. "Měla jsem v plánu sníst si je po cestě," pošeptala k batohu, ale neváhala. Otevřela jej a opatrně do něj začala skládat svůj náklad. Pak batoh zavřela, hodila si jej na záda a pohlédla k lesu, tam, kde šla její společnost. Vůdu věci, zakřenila se, neměla nejmenší tušení, co to řekla, ale byla si stoprocentně jistá, že zmiňuje právě trávu a kvítka. Celé tohle skládání travin jí trvalo dlouho - Rouge zmizela z pohledu Líng, ale za stromy zahlédla rudé vlasy. Ihned se za jimi rozutíkala a ještě ji stihla dohnat.

"Co se chystáš ulovit?" Optala se tiše, vždy měla pocit, že v lese nesmí dělat moc hluku. Někdy ani ona sama nechápala své chování, ale není to ani tak, že by se nad svými činy někdy vůbec zamýšlela. "Snad ne srnu," zkřivil se jí nejistotou obličej. "Asi bych nedokázala sníst svého druha," dodala, snažíc se o drobný úsměv.

Rouge - 08.02.2020

Nezastavovala jsem se. Přeci jen proč ano, když jsem kráčela co nejpomalejším krokem k lesu. Vždyť mě dožene.. I s touto myšlenkou jsem se ale v lese zastavila, aby mne vážně našla a opřela jsem se o strom. Během pár minut Ling vběhla do lesa a doklusala ke mě. Docela dlouhá doba na to, že skládala pouhou trávu.

,,Co se chystám ulovit? Sama ještě nevím", řeknu popravdě a odrazím se od ztvrdlé stromové kůry. Opráším si záda a hodím po Ling lišáský úsměv. ,,Oh, nechceš zkusit jak chutnáš?", se smíchem zakroutím hlavou a její strach jí ihned vyvrátím. ,,Nemám ráda srnčí, takže buď v klidu. Ani bych se srnky nedotkla, tákže", pronesu v naprostém klidu a potichu definitivně vkročím do tmavého pochmůrného lesa.

Na to, že mezi korunami stromů prosvítá měsíční záře tu moc světla není. Je sice pravda, že vidíme na nosy a o dva metry lépe dopředu, ale není to žádná sláva. Jsem sice kočkovitá šelma, ale také mám svou vadu na kterou nejsem hrdá.. Nemám v lidském těle noční zrak a vlastně ani v těle Iris. Zdědila jsem mírnou slepotu po otci, který v jeho nynějším věku už prakticky nevidí. Po většinou využívá svou šelmu, než-li své oči. Oddal se instinktům, takže je.. Je ještě horší, než-li zbytek mé rodiny, ale i přes to si s ním rozumím nejlépe. Netuším sice proč, ale už od mala jsem k němu byla připoutaná jako klíště. Mé matce to nijak nedrásalo srdce, protože představuje prototyp chladné staré ženy, která netuší, co to city vůbec jsou.. Zatřepu hlavou, abych tyto myšlenky vytěsnila a periferně kouknu po drobné Ling. Už jen od pohledu je více než jasné, že by nemohla být dravec. Vypadá na to až moc čistě a neposkvrněně. Takový opak mne, i když jsem ještě prakticky čistá.. No, dlouho to trvat už nebude.

,,Tak co? Máš hlad a nebo chceš okusit můj každodenní jídelníček až později", ušklíbnu se a pořádně na ní kouknu. Její bílé, jistě jemné vlasy doslova září ve svitu měsíce. Výzorově mi připomíná severku, která nám povětšinu života poukazuje na cestu. Odvrátím pohled od toho až příliš jemného stvoření a začnu si hrát s kamínkem, jenž se mi k jeho smůle připletl do cesty.,,Tak co? Máš hlad a nebo chceš okusit můj každodenní jídelníček až později", ušklíbnu se a pořádně na ní kouknu. Její bílé, jistě jemné vlasy doslova září ve svitu měsíce. Výzorově mi připomíná severku, která nám povětšinu života poukazuje na cestu. Odvrátím pohled od toho až příliš jemného stvoření a začnu si hrát s kamínkem, jenž se mi k jeho smůle připletl do cesty.

Líng Xiá - 08.02.2020

Nemám ráda srnčí, na to se začala z plna hrdla smát, avšak snažila se tišit, byla přece jen v lese. "To nemyslíš vážně, masožravec a nechutná ti srnčí," v tom momentě ale zcela znejistila. To je přece hloupost, myslela si. Nikdy neslyšela o tom, že by masožravci nějaké maso nechutnalo. "Nebo to říkáš jen kvůli mě?" Nejistě koukala před sebe. Začínala si myslet, že by tohle celé mohla být jedna velká past a ona se ji nakonec opravdu chystá sníst. Nezastavovala se však, i když myslela zrovna na tohle.

"Rouge," oslovila ji zcela obyčejně a zahihňala se po jejích slovech. Pootevřela svá ústa a olízla si rty. "Já mám hlad pořád," zašeptala slyšitelně a sotva, co to dořekla vrazila do stromu. Hned na to zakňučela jako štěně a sjela do dřepu, chytajíce svůj obličej do dlaní. "Proč jsem jen tak slepá?" Kníkla ještě, ale sotva, co si otřela zteklé slzy se jí z nosu spustila krev. "Jsem v pohodě, můžeme pokračovat," pověděla, rychle se zvedla, až se jí hlava zamotala. Obešla tlustý kmen stromu, natáhla před sebe pak ruku. Když neviděla na cestu, musela si pomoci jinak. Setřela krev z nosu do dlaně druhé ruky a jen si nad tím povzdechla.

"Kdo jsme to skončily? U jídla, že ano..." Zamyslela se, chytla se nakonec za nos a pořádně jej stiskla. Doufala, že tak krvácení zastaví. "Kdy půjdeš tedy lovit?" Přece jen, mluvila o svém každodenním jídelníčku, hádala, že to lovení určitě obsahovat bude.

Rouge - 08.02.2020

Prokřupnu si prsty a odkopnu kamínek mimo vyšlapanou cestičku. ,,Dám se počítat spíše za všežravce, protože dokážu sníst i jiné věci, než-li maso, avšak srnčí maso je takové.. Stuhlé", zvednu podled a kouknu před sebe. K další otázce se raději ani nevyjadřuji, protože ani netuším, co bych měla říci. Nebo bych snad měla říct - kamarády obvykle nejím, když nemám pádný důvod. Ne..To by nebyl dobrý nápad, protože bych ji tím beztak jen více vystrašila.

Po vyřknutí mého jména se po ní konečně kouknu a nevěřícně zakroutím hlavou. ,,Alespoň něco máme stejné", zašeptám s jistým škádlením v hlase a zastavím. ,,Co to..", ani to nedořeknu a už mne do nosu udeří známá vůně. ,,U všech čertů, co jsem udělala, že mne tak trestáte?", bolestně zaskučím a sílou vůle se udržujím v klidu. Krev.. Sice jsem ve své lidské podobě, ale zvířecí pudy vítězí.. Zavrčím a chtě nechtě pootočím hlavou, abych se podívala na svou neuvěřitelně "šikovnou" společnici. Ach můj bože, vážně narazila do stromu? To se vidí fakt řídce, aby byl někdo tak nešikovný. Ironicky si pomyslím své a bystře sleduji každý její nadcházející pohyb. To, jak si čupla a chytla se za tvář ve mne vyvolalo lítost, avšak kdybych se k ní jen více přiblížila, tak ji hryznu a to přeci nechci.

Zatnu pěsti cítíc, jak se mi každý sval napíná a čeká, kdy se budu moct pohnout, avšak místo toho, abych se přiblížila k Ling, tak se rozběhnu do boku. Hloubějc do lesa nechávajíc Ling samotnou se zraněním, které dokáže přivolat jakéhokoliv zvířecího lovce. Tedy pokud je stejně mladý jako já.. S ironickým smíchem se zastavím a předkloním se, abych vše vydýchala. Troufnu si říct, že si ani nevšimla, že jsem zmizela, takže čím dřív budu zpátky, tím líp pro obě. Právě teď jsem od ní vzdálená tak na sto metrů, ale i to mi stačí, abych ji stále cítila. Stále cítila tu lákající rubínovou tekutinu, která mne stále láká neviditelným poutem zpět. Ano, je mi jasné, že se budu muset vrátit, ale prvně se musím uklidnit. Jinak to prostě nejde! Ughh.. Prudce nasaji čerstvý vzduch do plic a vydechnu. Celý tento proces podniknu tak desetkrát za sebou a narovnám se. Zavřu oči a zanadávám si. Nějak ty emoce přeci musí vyjít ven a stále je lepší tato varianta než si tam nakráčet a rozhryznout ji hrdlo.. Brr.. Hrozná a zároveň chutná představa. Poplácám se po tvářích, jenž zdobí rudé ruměnce od zdejšího ledového vzduchu a rychle se vydám zpátky. Myslím si však, že by nebylo na škodu po cestě ulovit nějakého ušáka, abych se plně zklidnila.. Doufám ale v to, že bude Ling stále na stejném místě..

Tři minutky stačily k tomu, abych se jak kočka s šedobílým králíkem přiblížila ze zadu k Ling a promluvila. ,,Uvědomuješ si následky, které si tímto činem způsobyla?" , pronesu chraplavým hlasem a dokážu s čistým svědomím říci, že Ling poskočila.Asi vážně nevěděla, že jsem byla pryč.. Pomyslím si a uchechtnu se. ,,Jinak už jídlo mám, ale jen pro tebe. Zbytek sním já", olíznu si zakrvácené rty a hodím králíka na zem.

Líng Xiá - 08.02.2020

Když se dlouho vedle ní neozývala, zastavila se. "Že já jí věřila..." Chytla své paže, schovávajíc svou hruď. Povzdechla si. Během pár vteřin byla pryč, nerozuměla tomu. Pak se ale zarazila. "Vždyť mám její batoh, že jo," pousmála se. Vykročila pomalu dál.

Sotva udělala dva krůčky a Rouge byla zpět. Díky nevšímavosti si ji ale všimla teprve po tom, co promluvila. Kdyby Líng necítila její pach, začne křičet a vše by skončilo katastrofou. Místo toho však jen maličko nadskočila. Otočila se, sledujíc králíka namísto Rouge. "Uh," zakňourala. "Omlouvám se," vůbec netušila, co způsobila. Nedokázala si představit, že by něčí krev měla na něco vliv.

"Králíka?" Optala se pak hloupě a k jeho tělu si dřepla. "To nezvládnu," chytila se za hlavu a sledovala to nehybné, ubohé zvíře.

Rouge - 08.02.2020

Zvednu pohled k Líng a mávnu pravou rukou, jakože je to jedno. ,,V klidu. Králíček to zachránil", pronesu již v klidu s úsměvem na rtech a sednu si na zem. Nehodlám se zvednout minimálně další půlhodinu.. Mám hlad a potřebuji se napít. Doufám, že umí chodit rychle, abychom tam byly co nejdřív a nebo že je v okolí říčka. I když obávám se, že se v tomto úseku nic nenachází. Přeci jen to tady docela znám a toto místo si nedokážu zařadit do žádné sekce pitný zdroj..

,,Ano králíka, proč? Něco špatně?", nechápavě pozvednu obočí a vzápětí si flustrovaně prohrábnu rudou hřívu. Neví, co je dobré.. ,,Samozřejmě ho nebudeš muset sníst surového. Můžeme rozdělat malý ohýnek a pořádně si ho propéct a stejně, teď se mi moc chodit nechce, takže si v klidu sedneme a pojíme", nasadím klidný a zároveň natěšený tón hlasu očima sledujíc, každý její pohyb. Vždyť to nebude taková hrůza! Bude jí to chutnat, nebo alespoň doufám. Přinejhůř to do sebe nacpu já..

Líng Xiá - 08.02.2020

"Jasně!" Vyhrkla ze sebe najednou, ignorujíc ostatní slova. Tepelně upravené, by to přece jen mohlo být lepší, zamyslela se na moment. Sundala si batoh ze svých zad a položila jej před sebe. Bez dalších slov se vydala nasbírat větvičky. Sehnala co nejvíce suchých větviček a dokonce nějaké chrastí, které by se dalo zapálit. Přiběhla rychle zpět k místu, kde seděla její společnice. "Mm..." Povzdechla si a rychle z nasbíraných věcí utvořila malé ohniště. "A teď sehnat něco, čím to zapálíme," přidřepla si ke složeným větvičkám a pohlédla kolem sebe. Mohla by zkusit třít kameny, kdyby si pamatovala, jaké by to měly být a kdyby... kdyby kolem nějaké kameny vůbec byly. Jediné co kolem bylo, byly mechy a občas někde větší balvany. "Neumíš ovládat magii ohně?" Optala se rychle bez přemýšlení. Sama trochu magie ovládala, nic se živly to však společného nemělo.

Rouge - 08.02.2020

,,Dobrá, dobrá", pronesu úplně mimo realitu pozorujíc okolí kolem sebe, avšak když jsem zaregistrovala zašustění mého červeného potrhaného baťohu, tak jsem zase zpozorněla. Nechápavě jsem koukala na Líng sbírající větvičky v okruhu patnácti metrů a klepala jsem si k tomu nohou. Ne, že bych byla nedočkavá nebo nervózní, bylo to pouze z nudy. Ano chtěla jsem jít Líng pomoct, ale nějak mě neposlouchaly nohy, které chtěly zůstat hezky ve stejné pozici. Avšak z důvodu nepohodlna jsem si je smotala do tureckého sedu.

Uběhlo pár minut od doby, co Líng začala sbírat všemožné, co jde zapálit a už se vracela. Já si mezitím podepřela bradu rukou a drukou rukou jsem si namotávala dlouhou trávu kolem prstu. Po chvíli si však travinou rozříznu ukazováček. Oh k sakru.. Jak může být tráva ostrá? Zakroutím nevěřícně hlavou a strčím si prstík do pusy, abych slízla všechnu vytékající krev. ,,Hm? Tho mohu zařímdit já", pronesu s prstem stále v puse, avšak hned si ho poté vytáhnu a utřu si ho do kalhot. ,,Já.. Eh.. No ovládám ještě něco krom ohně, ale ano ovládám oheň. Není to přeci jasné díky mé kštici vlasů?", schválně pohodím vlasama a zasměju se. Následně se však mírně nakloním nad ohýnek a lusknu prsty. Nic těžkého.. Zazubím se, narovnám se a opřu se ze zadu o ruce čekajíc na reakci své společnice.

Líng Xiá - 08.02.2020

Odstoupila, jakmile cosi zamumlala. Upřímně tomu moc nerozuměla, tak se jen hloupě usmála, než aby něco hloupého řekla. "Perfektní!" Vyjíkla nadšeně, odsouvajíc se od ohně. Popadla králíka do ruky a hodila si jej před sebe. Chvíli zkoumala díry od zubů v jeho těle. "Nemám tušení, jak se to jí," zkroutila své rty do polovičního úsměvu, hladíc hebounký kožíšek. "Tvoje magie je perfektní, oheň," pověděla poslední slovo skoro zasněně, hledíc na oranžové plameny a poslouchajíc praskání.

"Jaká je tvá druhá magie?" Optala se, hledajíc na zemi cokoliv, čím by se dostala k masu, které se nacházelo pod srstí drobného zvířátka. Chvíli ještě hladila srst mrtvoly. "Máš nůž? Nebo cokoliv? Počkat," vzala bezvládné tělo do rukou a pohlédla na rty Rouge. "Zuby!" Natěšeně koukala, jak malé dítě, pomalu k ní natahovala ruce se zajícem

Rouge - 09.02.2020

Nad její reakcí se rozesměju, protože má povahu skoro jako malé dítě, které rozveselíte maličkostmi. Hned zase proto stichnu a ponechám si na rtech pouze úšklebek. ,,Nemáš tušení, jak se to jí? Vážně jsi neměla nikdy maso", poslední větu si zamumlám a zakroutím nevěřícně hlavou zvedajíc znovu pohled na usmívající bělovlasou dívku. ,,Není perfektní stejně jako všechno v životě. Všechno má vždy své špatné stránky, takže nic není perfektní", mrknu na ní a odkloním pohled níže na králíka ležícího před Líng. Ať už jíme..

,,Na tuto otázku zodpovím jen tehdy, kdy odpovíš na tu mou", nakloním se přes oheň, jenž před mou pokožkou raději dobrovolně utíká a pronesu. ,,Ovládáš nějakou magii ty, Líng?", pozvednu pravé obočí výše a hned se stáhnu zpátky na své původní místo. Vážně si hladí mrtvého králíka? Projede mou hlavou najednou otázka na kterou sedí jen jediná odpověď a to je ANO. S kým já se to vůbec bavím? Uchechtnu se, avšak dlouho mi taková radost nezůstane, protože se ke mě začnou přibližovat ruce Líng, držící mrtvolu. ,,Mám zuby i drápy", s tím pozvednu ruku s níž chytnu králíka za uši zvedajíc ho do úrovně mých očí. Copak bych s ním mohla udělat? Dlouho se myšlenkou nezaobírám, takže se prakticky hned zakousnu králíkovi do břicha a sjedu zubama stále zaháčenýma níž. Ták, břicho bychom měly.. Odvrátím hlavu a vyplivnu chlupy, které mi zůstaly v ústech. Fůj.. Otočím se zpátky a pozvednu i druhou ruku na níž nechám povyrůst drápky, kterýma poté rozpářu celou srst ucháče. ,,Hotovo", pronesu, jako kdyby se nechumelilo, poté napíchnu pomocí své síly králíka na klacek, jenž jsem měla při ruce a nechám ho se krásně péct do zlatava.

Líng Xiá - 09.02.2020

Nad její otázkou zavrtěla hlavou, nikdy v životě nejedla maso. A teď ho jde jíst i přes varování její zesnulé matky. Zavrtěla nad tím však hlavou, zanechávajíc si na tváři úsměv. Chtěla vyzkoušet vše, když už má někoho, s kým se vydala na dobrodružství"Ono - hm... Nech mě žít ve svých perfektních představách," zabrblala si spíše pro sebe. Často nechávala své myšlenky vyplout napovrch díky hlasu. Potřebovala své city s někým sdílet a už nějaký ten pátek nepromluvila s moc lidmi. Jediné byly kočky a kolemjdoucí, kteří často zaslechli víc, než by chtěli.

"Magie..." Jasně... Nad těmito slovy pohlédla na nebe. "No, to si nejsem jistá," zakoulela očima a zavrtěla hlavou. Na tváři se jí objevil veselý úsměv. Pohlédla ke korunám stromům, mezi některými procházelo i světlo měsíce.

Jakmile si Rouge vzala mrtvolu, Líng se svalila na záda. Odkulila se k batohu a i s ním se pak vrátila na své původní místo, nechtěla být daleko od rudovlásky. Otevřela jej a vytáhla si pár stébel trávy. Otočila se zpět na proces. Chmátla zuby po jeho břichu a drápy mu strhala kožich. Srnka v lidském těle do svých úst začala vkládat trávu a s hororem v očích sledovala přípravu jídla. Polkla tiše kašičku ve svých ústech, utvořenou z travin. Když králíka nakonec nabodla na klacek, Líng sebou cukla, až jí tráva zaskočila. Nedokázala si představit, že by za pár vteřin mohla být na místě její dnešní večeře. Ošila se nad tou myšlenkou, ale respektovala konání Rouge.

Odkašlala si a do svých úst začala dále vkládat květiny. "Víš," začala si hrát s kvítkem v ruce. "Říkají mi, že jsem blázen, že magie neexistuje, je to jen výplod mé fantazie," mluvila tiše, utrápeně. "Dokonce i maminka mi říkala, že magie neexistuje, má rodina žádnou magii neměla," na chvíli se odmlčela a nacpala si plnou pusu trávy. Netrvalo dlouho, než ji rozžvýkala a polkla.

"Neužívám magii na to, abych se proměnila na srnu. Je to zcela přirozené, ale i tak mě to unavuje." Zamračila se a pohlédla na králíka na klacku. "Jenže moje ruce mají ničivou sílu, neskutečně silnou," sevřela své ruce v pěst, ale pak se na své dlaně podívala. Natáhla ke své společnici pravou ruku, aby jí mohla ukázat svou dlaň. Na její zjizvené dlani byl měsíc, ze kterého rostly květiny. Bylo to jako tetování, jen bylo bílé. Šlo lehce poznat, že to bylo cosi vrozeného, čeho se nešlo zbavit, i když se to někdo snažil vyřezat - proto ty jizvy. "Nevím jak bych ji nazvala, ale mohu ti ji ukázat, jak funguje," svalila se na zem a do ruky si nabrala plnou hrst trávy. "Samozřejmě, až mi řekneš o své 'druhé magii'," zacpala si ústa jídlem a spokojeně přežvykovala.

Rouge - 09.02.2020

Na moment zvednu hlavu, aby měla Líng jistotu, že ji poslouchám a poté ji znovu odkloním hledajíc pohledem kolem sebe větší větve ze kterých bych mohla udělat stojánek. Nechce se mi dlouho držet toho králíka. Přeci jen neváží nejméně a postupem času bych tak dostala do rukou křeč, což tedy upřímně nechci.. Nakonec se rozhodnu vytáhnout dva klacky z ohniště bez toho, aniž bych se nějak popálila. Ohnivý živel nepopálí svého majitele.. Pokývu mírně hlavou a vezmu si ten klacek s králíkem do zubů, abych měla volné obě ruce. Trvá mi pouhou chvíli než zapíchnu klacky do země a položím na jejich skoslé špičky konce větvičky s králíkem. Následně si opráším ruce a úlevně vydechnu. Konečně... S tím zvednu pohled k Líng a souhlasně pokývu. ,,Také jsem díky tomu vývrhel rodiny a to hlavně zejména u svých starších bratrů, kteří kypí závistí, ale sestřičky jsou zlatíčka", zvednu pravý koutek úst v neznámém křivém úsměvu sledujíc pasící se Líng.

S upřímným zájmem poslouchám co Líng říká, abych se mohla také co nejvíce dozvědět a přikyvuji. Začínám se měnit na panáčka s klimbající hlavou.. Pomyslím si nevěřícně a nechám úsměv, aby se samovolně zvětšil. ,,Máme to podobné akorát s tím rozdílem, že v mém těle převažuje lidskost, oproti tobě. U tebe mi přijde, že jsi se více upla na svou srnčí stránku, než-li na lidskou", na mé tváři se usadí zaujatý výraz a při její následující větě si podložím bradu dlaní. ,,Ruce? Ničivou sílu?", bez přemýšlení hned překvapeně vyhrknu a skloním pohled k její drobné dlani. Po menším prohlédnutí znaku, jenž ji zdobí zjizvenou dlaň pokývu vědoucně hlavou. ,,Ano něco podobného mám také, ale na zádech, což ti nejspíš neukážu", povím pobaveně a pokračuji. ,,Ale ukážu ti alespoň znaménko, které má celá má rodina, avšak na různých místech těla", pozvednu dlaň k pravému obočí, kde ukazováčkem sloupnu makeup, aby si to znaménko mohla pořádně prohlédnout a nahnu se nad oheň, aby mi osvítil tvář. Přeci jen je tma a malé znaménko v takovéto tmě nelze zahlédnout. Po chvilce se znovu odtáhnu a pohodlně usadím. ,,Dobrá tedy, tak co přesně chceš vědět a nebo vidět?", prohodím nenuceně a odvrátím pohled k masu. Za chvíli by již mohlo být.. ,,Má druhá magie je velmi vzácná. Můžeš zahlédnout jejího nositele jen řídce a ještě řídčeji ho vidět ji využít, takže máš štěstí", pohodím rameny a zvednu k ní své dvoubarevné oči. ,,Heterochromie čily dvoubarevné duhovky mají úzkou souvislost s tímto druhem magie a to zejména, když je jedno stříbrné", nejistě si zastrčím afinu za ucho a ukážu tak definitivně své zvláštní očko s kočičí zorničkou. ,,Jeho zornička je různá, někteří ji mají jako kozy a někteří zase úplně jinčí. Odvýjí se to podle vnitřního zvířete, tákže",

skousnu si nervózně ret a pootočím králičí maso. Nikdy jsem nikomu cizímu neřekla nic podobného o své pracně utajené magii. Vlastně to neví ani většina rodiny. Ví to pouze otec.. ,,Jde ve zkratce o to, že jím vidím svět úplně jinak, než-li ty nebo ostatní. Nevidím barvy jako takové, vidím něco podobného jako auru, tepelné záření? Cítím okolní emoce silněji a také je to veliká výhoda v nebezpečí a to proto, že dokážu dotyčného zparalizovat pohledem, když chci", pohodím rameny a kouknu se jí do očí. ,,Neměj strach. Nevyužívám to a proto mé očko zakrývám afinou", ujistím ji a nakloním hlavu na bok. Nechci, aby se mě bála více, než-li do teď.

Líng Xiá - 09.02.2020

Poslouchala její slova, vše co vykládala. "Ty seš prostě úžasná," povzdechla si. Byla za ni ráda, ale více kvůli tomu znejistila. Ani se jí po těch slovech nechtělo ukazovat Rouge magii, kterou měla ona. Když se jí však podívala do očí, znervózněla a rychle se zvedla, dívajíc se jinam.

"Věřím ti," odvětila jí na její slova, že se nemá bát. Pousmála se i přes svou nejistotu. Pohlédla na ni zpět, tváře růžové. "Teď, kapitáne Rouge, ti ukážu něco extra, co jsi ještě nikdy neviděla. Znám tvá tajemství a bude mi ctí, prozradit ti na oplátku své," zazubila se a přišla k ní blíže, postavila se vedle ní a natáhla svou pravou ruku před sebe, levou si ji ještě přichytila.

Znak na její ruce začal bíle zářit. Před její rukou se začal formovat velký štít. Byl bílé barvy, ale byl průhlednější. "Nic přes to neprojde, ale hodně mě to vysiluje, hlavně když se snažím, aby to šlo vidět," vysvětlila, štít se mezi tím zvětšoval. Rozrostl se kolem dívek, tvoříc kupoli. "I kdyby jsi na to použila své nejsilnější kouzlo, nic se člověku na druhé straně nestane," pohodila rameny s nezájmem. Její dlaň přestala zářit a štít, jenž se ještě před vteřinou tyčil kolem nich, zmizel.

Na moment se zamyslela, ruce držíc stále ve stejné pozici.

Rozsvítila svou dlaň znovu. "Kdyby na mě někdo zaútočil, bez problému bych ho zabila," pronesla tiše. Povzdechla si, rozešla se a při malém světýlku, i když oheň dobře osvěcoval okolí, hledala nějaký větší objekt. Našla starý kmen stromu, byl poloviční - zlomený, ale i ta půlka stromu stále dobře držela.

"Tohle jsem se učila dlouho," pousmála se hrdě, ale to Rouge nemohla vidět. Nebyla od ní daleko, ale byla k ní otočená zády. Líng si přidřepla, ruku směřujíce ke starému kmenu. Pomocí jakési síly se strom roztříštil na drobné třísky, jako by na něj poslala silnou vlnu vzduchu. Ale v momentě, kdy jí z ruky vyšla ona síla, odletěla i dívka.

Nepoužila síly moc, proto jen spadla. Dřepěla na zemi pevně, ale i tak to bylo dost síly, aby jí to odhodilo. Dopadla těsně před Rouge, na záda, zcela vyčerpaná. Usmívala se, ale zavřela oči. "Díky tvému ohni jsme měly pěknou podívanou," na to si sedla a a pomalu se přiblížila k batohu. Následně se vrátila ke své předchozí činnosti, jezení trávy. Dělala jakoby se nic nestalo. "Co ten králík?" Zeptala se nakonec, cítila, jak jí těžknou víčka.

Rouge - 09.02.2020

,,Nejsem úžasná", zašeptám do ztracena žmoulajíc si bílé zakrvácené tričko. Mělo by jít vyprat.. Pomyslím si pobavěně s očima přišpendlenýma na Líng. Nechápavě nakloním hlavu do boku, když se prudce zvedne s pohledem upřeným všude jinde, krom mých očí. ,,Co se dějě? Mé oči? Nebo na sobě něco mám? Švába?", vyděšeně si prohlédnu oblečení, jestli na mě ta havěť nesedí, avšak nic nenajdu. Nechápavě zvednu pohled s povytaženým obočím čekajíc na odpověď.

,,To jsem ráda", oddechnu si a pousměju se nad jejím červenáním. Proč furt rudne? Chce se snad začít podobat barvě mých vlasů? Má říct.. Její hlava by se skvěle barvila.. Nad tímto se uchechtnu a zaposlouchám se do jejího výkladu. Když domluví, tak pouze kývnu pozorujíc všechny její následující pohyby a to i to, jak se mi postavila po boku.

Během chvilinky se před námi utvoří zvláštní objekt, který Líng nazve štítem. Popadne mě velké nutkání si na tu bílou clonu šáhnout, ale neodhodlám se k tomu. Přece jen je to novinka u které netuším, zda-li je nebezpečná. ,,Ani můj oheň?", nechápavě rozevřu dlaň a jako škrtnutí sirek se mi v ní objevý malý plápolavý ohýnek do kterého mírně fouknu. Díky mému konání se více rozhoří a šlehne jemně plamínkama o tu bílou hmotu. Vážně se nic neděje, avšak nechci ji zatěžovat, takže ohýnek nechám zmizet v prách a zaposlouchám se znovu do jejího povídání. Trochu nejistě sleduji, jak se kolem nás vytváří kupole a zase rychle mizí.

,,Můj znak se též rozzáří při použití silnějších kouzel", prohodím nezavazně sledujíc následující konání své společnice.

,,Počkat. Už jsi někoho zabila?", prohodím v klidu, avšak s mírnou jiskrou nevěřícnosti. Nezdá se mi, že by Líng dokázala někoho usmrtit. Vůbec mi to k ní nesedí, ale jak jinak si vysvětlit to, co právě teď řekla? Znělo to, jako kdyby s tím měla zkušenosti.. Pomyslím si, ale stále vnímám okolní dění. Moc dobře vidím, jak Líng něco hledá. Netuším co, ale nechám se přeci jen překvapit, když však dojde k chátravému stromu, tak si ji pořádně prohlédnu. Co chce dělat?

Nechápavě nakloním hlavu na bok, avšak hned poté, co roztříští ten nebohý strom na chudé třísky tak sebou cuknu.

,,Páni ty máš páru", s úsměvem ji zatleskám, jako kdybychom seděly v divadle při nějakém vystoupení a kleknu si na všechny čtyři s úmyslem dojít k Líng zkontrolovat, jestli se jí nic nestalo. ,,Všechno v pořádku? Odmrštilo tě to teda dost", pobavěně a zároveň starostlivě pronesu a doklušu vedle ní. ,,Jsi pošuk, víš to?", pozvednu pobaveně pravé obočí a padnu zadkem na zem. Chci sedět a nebýt v pozici kočky celou noc.. ,,Dobrou chuť a ano mohla bych se podívat, jak na tom je", souhlasně pokývám, nahnu se zase na všechny čtyři, abych byla blíže králíkovi a zkontroluji ho. Z venčí vypadá hotově, avšak teď ještě vnitřek. Zvednu pravou ruku s vystrčeným drápkem a rozříznu mu stehno. ,,Mmmm", mlsně se olíznu s pohledem otočeným zpátky k Líng a pokývu. ,,Je hotov a dokonce si myslím, že si pochutnáš, protože vypadá a voní báječně", zapředu se zavřenýma očima a hned je znovu otevřu s úsměvem na rtech. Mohu dokonce říci, že se mému šelmýmu oku rozšířila a zmenšila zornička. ,,Bude moc vadit, když si nechám očko odekryté? Také potřebuje dýchat" , sednu si vedle ohníčku připravujíc větší kameny do pozice alá provizorní stůl a pokynu Líng, ať přistoupí. Mezi tím, co se ke mě přesunula jsem připravila králíka na kameny a rozkrájela jeho maso do menších kousků, aby prvně jen ochutnala. Orgány jsem samozřejmě schovala za mě. Nechci přeci, aby se pozvracela..

Líng Xiá - 10.02.2020

"Můj znak se rozzáří vždy, funguje i jako takové světlo," odpověděla jí na otázku. Na její další se pousmála, avšak neodpověděla.

"Trik je v tom, že jakmile ucítím své nohy, jak pod sebou ztrácí pevnou zem - nechám si na vteřinu dopadu trochu energie pro brnění. Vždyť vidíš, nejsem ani moc špinav-," zarazila se ve svých slovech. Pošuk, úsměv z tváře jí zmizel. Ignorovala i její následující slova. Vždy ji při takových slovech rozbolelo srdce, v tuto chvíli by to však nečekala. Ještě k tomu od Rouge. Nakonec se ale pousmála, to slovo jí vrátilo do reality. Vždyť jsem srna a ona šelma...

Pozorovala její konání s králíkem v ruce. "Klidně si jej odkryj," přitakala k jejím slovům o oku. Přisunula se trochu blíž, jak Rouge naznačovala. "Oh, um, snad na to neumřu," prohodila, načež se tiše zasmála. Uchopila mezi bříška dvou prstů kousek masa. Nemohla říct, že by jí tohle vonělo. Zajisté to bylo úplně něco jiného, než tráva a květiny. Možná by to ani nemuselo být špatné, nebo si to alespoň myslela. Zavřela oči a šoupla si kousek masa do úst. Přežvykovala králičinu chvíli, ale jakmile se jí v ústech začala rozlézat sladká pachuť masa, ústa si zakryla, snažíc se to polknout dřív, než by se stalo něco, co sama nechtěla. Podařilo se jí to, ale na její tváři zůstal znechucený pohled.

"Asi to opravdu nebude pro mě," přiznala, ale pak se začala smát. "Jsem přece jen býložravec," natáhla se pro plnou hrst trávy, dřív, než si ji však hodila do úst, potřásla s ní v ruce. "Vystačím si s tímto," zazubila se naposled a pak pokračovala v konzumaci rostlin. "Asi za chvíli odpadnu," pověděla při tom, jak se její oči zavíraly. Čím unavenější byla, tím více trávy začala spořádávat. "Po tom, co králíka dojíš, vyrazíme dál?" Optala se, naklánějíce hlavu zvědavě na bok.

Rouge - 12.02.2020

,,Dobrá tedy, dobrou chuť a doufejme, že ne", zvednu hlavu a ušklíbnu se. Nemám zdání, jaké by bylo mé počínání, kdyby sebou sekla, natož kdyby ji selhaly všechny životní funkce. V ohlednu první pomoci jsem nikdy nevynikala a navíc, je býložravec, takže si spíše myslím, že to hodí někam za křík, než aby kvůli tomu zemřela. I když nikdy nevíte, co se může stát.. Zavrtím nad těmito myšlenkami nesouhlasně hlavou a pozoruji postupné kroky Líng. Nejdříve sice vypadala, jako kdyby se obávala toho, že to maso sní ji, ale nakonec si jej však opatrně uložila do úst. Celou scénku přede mnou jsem pozorovala s mírně nakloněnou hlavou a úsměvem na rtech. Bylo velmi zajímavé sledovat postupné vyvýjení této situace, které začínalo u jejího přivření víček a končilo u znechuceného pohledu, z něhož přímo číšela nenávist vybudovaná za tak krátký moment k masu. Nejspíš to nebude nic pro ni..

,,Všimla jsem si, že tě maličko natáhlo, Líng", zasměju se a nevěřícně zakroutím hlavou. ,,Nedokážu pochopit, co je pro vás, jakožto býložravce, tak špatného na mase. Vždyť je to taková lahoda, avšak nejspíš v tom bude stejný háček, jako když se u nás, masožravců, vybudovala nechuť k rostlinstvu", nahodím přemýšlející pohled a natáhnu ruku ke králíčkovi. Mezi prostředníček a palec si uchopím větší kousek upečeného masa a s radostí si ho vložím do úst. Mmm.. Je to sotva pár hodin, co jsem jedla naposledy, avšak cítím se, jako kdybych jedla po měsíci. Hrůza se mnou.. Ani ten malý kousek nerozkousám a spolknu ho jako malinu. Většinou nejím tak slušně, takže mám právě teď co dělat, abych si všechno nenaházela do krku. Takového králíka mám snězeného během dvou minut, takže toto bude můj osobní rekord šneka..

,,Máme tak rozdílné chutě, až to snad možné není, avšak jestli chceš, tak si odpočiň. Čeká nás dlouhá cesta, Líng, a tak nějak tajně doufám, že tě nebudu muset nést na zádech", zvednu pomalu pohled k Líng sedící naproti mě a mermomocně se udržím, abych se neusmála. Pravděpodobně mám králičí maso mezi zubami a o to červenější zuby, než-li normálně. Uhh a nehodlám ji způsobit noční můry. Alespoň ne mým úsměvem.. Se zvednutým koutkem úst znovu sklopím pohled a spolknu poslední kousek jídla, který mě strašil na kameni. ,,Jelikož už mám dojezeno, tak bych ti radila odpočívat. Já si tu mezitím budu plést cop z neposedných vlasů a hlídat na hlídce. Upozorním tě až budeš muset vstávat", hřbetem ruky si otřu rty, jazykem vytáhnu z mezizubí zbytky a kouknu se na Líng s hlavou mírně nakloněnou do boku a padajícími víčky. Její konání zopakuji a nakloním zvědavě hlavu na bok též.

Líng Xiá - 12.02.2020

"Nenatáhlo!" Bránila se, ale na to se zazubila. Měla pravdu, maso jí vůbec nechutnalo. Mohla jedině uznat, že to nebyl konec světa a v nejhorších podmínkách by se to naučila jíst, ale že by to bylo právě pro její vytříbený býložravý jazýček? Hah... Po dalších slovech Rouge se začala hlasitě smát, nejen jejím slovům, ale i svým. "No," pomalu se dosmála. Pohlédla na to, jak se cpala masem. "Vždyť býložravci mají úplně jiné trávení než masožravci. Co přesně je na tom pravdy ale netuším," padal do ní kousek za kouskem, až se málem začala Líng smát znova. Zkoumala to, jak potlačuje své pravé smysly a snaží se nikam nespěchat.

Nad slovem odpočinek by se mohla rozplývat, proto se nakonec řádně vyvalila kolem ohně, hezky k teplu. "Neboj se, zvládnu dojít kdekoliv," ujistila rudovlásku a nacpala si ústa dalšími sousty trávy. Zavřela oči a pomalu v poklidu žvýkala. "Dobře, doufám, že neusnu," zasmála se tiše. Oči od ohně neodtrhávala.

Byla neskutečně nadšená, že se konečně dostane dál od města, kde přebývala snad celý svůj život. Nedokázala si představit, jak opravdu je rodina Rouge velká. Jak žijí? A co teprve, když budou chtít tuhle bílou srnu sníst? Otřásla se nad tou představou. "Rouge," ozvala se tiše. Věděla však, že uši její... kamarádky?Budou víc než dobré, aby to slyšela. Vlastně, jak by jí měla Líng nazývat? Byla si ve společnosti vždy bezradná. Jsou teď kamarádky? Nebo co vlastně jsou? "Po tomhle všem," začala, "nechceš jít se mnou objevovat svět dál?" Optala se s úsměvem a vyvalila se na záda, ruku si hodila za hlavu, aby si jí nadzvedla a koukala po své společnici, která teď byla na "hlídce".

Připadalo jí smutné, že by najednou přišla o jedinou společnost, kterou kdy měla. Chtěla by tak moc, aby tohle všechno trvalo o něco déle. Nejen, že by jí ukázala svou rodinu. Chtěla s ní jít objevovat svět dál. Jediné, co znala, byl tenhle les, ta krásná louka, kde květiny kvetly i přes noc a město, kde stejně žilo jen pár lidí.

Rouge - 17.02.2020

Pouze kývnu na znamení, že jsem ji poslouchala a přesunu si všechny rudé vlasy dopředu, abych si upletla cop v bok. Husté kadeře si rozdělím na pět podobně početných pramínků vlasů a začnu splétat. Cop při chodu utahuji, aby se mi po cestě k rodině nerozpadl, když v tom zvednu nechápavě pohled k Líng. ,,Ano?", dosavadní činnost neukončuji ani nespomaluji, prostě stále sedím v tureckém sedu a v kuse zaplétám s pohledem upřeným na své společnici, čekajíc na její vyjádření. Z úst mé jméno vyprostila poměrně potichu, což mě mírně popravdě zarazilo a donutilo tak přemýšlet nad tím, co se jí asi honí hlavou. Avšak nic mne nenapadlo. Možná tak snad jen to, že by si rozmyslela návštěvu mého rodiště? Ne, to jisto jistě ne, protože byla až příliš natěšená spoznat mou rodinu. Nevím, kde se v ní sice bere tolik odvahy jít a setkat se tváří tvář tolika šelmám najednou, které by ji sluply jako malinu během nanosekundy, ale obdivuji ji za to. Já být srnou s neposkvrněnou duší jako ona, tak bych se mermomocně snažila těmto skupinám vyhnout křížem krážem..

Nechala jsem si na čas s odpovědí. Dokonce jsem ustala ve všech pohybech prstů, klepání chodidla o zem a pouze jsem nepřítomně našla ty čistě modré a zářící oči. Netušila jsem, jak jí mám na takovou věc odpovědět. Sice by bylo fajn cestovat a nebýt svázaná pravidly. Žít svobodně a dělat si co chci, objevovat.. Ale prozatím budu muset Líng odpovědět následovně. S povzdechem, koukajíc ji po tváři a vždy vracejíc se zpátky k jejím očím pronesu. ,,Líng, ono.. I kdybych chtěla, což chci a moc, tak nemůžu. K tomuto místu mě váže rodina, která mne nepustí ani za nic pryč. Dál než jsou hranice lesa se ani nedostanu, protože příbuzní mají oči všude, avšak pokusit se utéct můžeme. To mi nikdo ani nic nepřekazí, protože i to, že tu s tebou právě stojím je zakázané a já ráda porušuji zákony smečky", s lyšáckým úsměvem po Líng mrknu a chytnu cop do jedné ruky, abych tou druhou volnou nahmatala na zemi dlouhé stéblo trávy, kterým následně obvážu konec copku. Pevně mašličku utáhnu a protáhnu si stuhlé prsty. Ugh.. Dlouho jsem si nedělala tak složitý copek.

,,Vlastně mě tak napadá", prohodím z nenadání do ticha slova, jenž mne celou dobu od našeho shledání žerou. ,,Zajímalo by mě, co tě stále drží v mé přítomnosti, protože přeci jen jsem někým, kdo tě může kdykoliv sežrat. Nijak dlouho a ani pořádně mě neznáš a i přes to se mě stále držíš", cop si odhodím na záda a poté si podložím bradu rukou se značnýma jiskřičkama zvědavosti tančících v duhovkách. ,,Nejspíš nemáš moc přátel a proto si chceš udělat přítelkyni ze mne?", prohodím s hranou naštvaností v hlase a následně se mile usměju. Jsem ráda, že nenápadně naznačuje, že chce, abychom byly kamarádky, kterýma už vlastně jsme. ,,Bylo by mi ctí cestovat s kamarádkou a spoznávat s ní svět", prohloubím úsměv, abych svým slovům dodala na vážnosti a vyčkávám na její reakci.

Líng Xiá - 17.02.2020

Strach z odpovědi byl silný a tato chvíle se zdála nekonečná. Líng by si málem prokousla líčko ze stresu. Dostala však odpověď, kterou tak nějak čekala a byla s ní smířená. Avšak čím déle mezi nimi bylo po těch slovech ticho - srnčí dívku rozbolelo srdce. "Zákon smečky," zašeptala si znovu tichým hláskem. Jen bez jakýchkoliv emocí. Přitom to chápala. Byl to jen hloupý návrh.

Zase ale říkala, že by klidně utekla. Přestávala tomu věřit. Pohlédla nahoru, tam, kde by měly být hvězdy. Ty však byly schované za korunami stromů, takže nebyla šance, že je v tomto úhlu zahlédne. Srdce jí bolelo, nechtěla se dostávat ze své krásné kupole milého, úsměvného světa. Avšak stále může alespoň zahlédnout další měňavce. Rodinu Rouge.

Sevřela pevně oční víčka. "Rouge," pošeptala tiše po jejích první slovech. Nechtěla, aby pokračovala, ale nejspíše to bylo tak tiché, že to nakonec mohlo být jen v její vlastní hlavě. Vždyť to věděla, věděla to, muselo jí to dojít... tak proč měla potřebu jí zrovna tohle říkatt?

Snažíš si udělat přítelkyni ze mě. Líng se rychle posadila, když její slova pochopila takto špatně. Naklonila svou hlavu blíže ke kolenům, které si k sobě přitáhla. Vlasy, jež jí padaly do obličeje, zakrývaly kapičky slané vody u jejích modrých očí.

Co by jí na tohle měla říct? Snažila se určitě o pěkná srdceryvná slova, ale Líng na to nebyla ani přinejmenším připravená. "Proč bys říkala tak krutá slova?" Její hlas se třásl, snažila se schovat nadcházející vzlyky. Vzpomínala na všechny ty kočky, se kterými se snažila spřátelit. Přípomínaly ji tu velkou sněžnou kočku. Rouge. Po chvíli čekání vždy svolily. Pak ale ublížily.

Neudržela své slzy, brzy se z nich stávaly potůčky. Srdce jí bolelo. "Já nemám nikoho, Rouge, nikoho," setřela své slzy do rukávu. Ruku však na svých očích nechala, aby snad alespoň z části zakryla svou bolest. "Chápu, co ses mi snažila říct," vzlykla nakonec. Ani rukáv nebyl dost, aby schoval říčky slané vody. "Celou tu dobu," vyšel z ní další drobný úryvek. "Snažila ses odmítnout mou společnost a já si toho nevšímala," naposled setřela své oči, snažila se další návaly slz zadržet.

"Už jen to," zastavila svá slova dříve, než se řádně rozmluvila. Chtěla jí povědět o tolika drobných věcech, kterými neznatelně této srnčí dívce ublížila. Uznala to však za naprosto nevhodné. Házet na někoho vinu... Vždyť si za všechno mohu sama... "Ne - ne, chápu to," srdce jí silně tlouklo, byť jí z krku nevyskočilo. "Nemusíš se kvůli mě přemáhat, buď se svou rodinou, dokud je stále máš," již slzy nedokázala zastavit. Tekly jí z očí, jedna za druhou. Ne však tolik, aby se z nich znovu utvořil nějaký menší vodopád. Podívala se Rouge do očí, i když věděla, že jí to zakázala. Usmála se na ni tím nejjemnějším, nejupřímnějším úsměvem. Snad to mělo značit poděkování za tu chvíli s ní.

"Nejspíše se znovu vydáme svými směry," znovu schovala svou hlavu. Nechtěla už slyšet žádná její slova. Nechtěla čekat. Přesto však seděla u tepla ohně. Na co čekala? Než se zase nechá svou naivní stránkou pohltit?

Rouge - 17.02.2020

Najednou, jako kdyby se vše pokazilo. Všechna důvera, dobrá nálada, kamarádství bylo to tam.. Moment stačil k tomu, abych si uvědomila, co jsem provedla. Když se Líng prudce posadila, zakrývajíc svůj uslzený obličej, tak mi to docvaklo. Posrala jsem to.. Slušně, již bez zbytečného ostychu jsem to posrala. Žádné slovo pokazit, zpackat nevystihne tuto situaci, prostě ne. Tahle situace je slušně v prdeli.. Slušné vychování právě zahrabu sto yardů pod zem a pouze se zděšením vyslýchám všechny ty srdce trhající slova, jenž Líng vypouští z těch jejích malých světlých rtíků.

,,Líng, špatně jsi to pochopila", bez jakéhokoliv zaseknutí jsem ji skočila do řeči, neřešíc, zdali je to slušné či neslušné. Možná jsem to i pronesla trochu se zvýšeným hlasem, ale k sakru! Špatně to pochopila a mě trhá srdce pozorovat svou jedinou přítelkyni, tak sklíčenou, tak zranitelnou.. Právě teď mi připomíná zraněné ptáče, které utrpělo díky smrti matky psychické zranění a zároveň fyzické, jako kdyby spadlo z hnízda nebo ze spárů dravce a zlomilo si křidélko.. Pane bože.. Pár hodin s touhle dívkou stačilo k tomu, aby se ze mě stala citlivka a ukápla mi slzička. Ahh kruci, co to semnou dělá? To je snad nelegální člověče.. Protočím panenkama nad svou kdysi skrytou citlivostí a protřu si hřbetem pravé ruky slzavé oči a tváře. Ach.. Proč se mi musí právě koukat do očí? Co jsem komu provedla bože..

Tak a tato věta mě dopálila. Myslím, že se mě dotkla více, než jsem sama chtěla a sama sobě povolovala, což mne z toho důvodu naštvalo.. Proto jsem se zavrčením odrazila rukama od země, zkřižujíc ve stoje ruce na prsou. Holčina si teď něco k sakru poslechne.. ,,Dopředu ti říkám mlč a neskákej mi do řeči", tyto slova doslova zavrčím, avšak stále s něhou v hlase. Nevím, jak jsem to dokázala, ale jak vidím, tak to jde.. ,,Milá Líng, právě teď ti řeknu něco, co ti k sakru nejspíš ještě nikdo přede mnou neřekl", oči zůžím do centimetrových škvírek a poklepu nervně levou nohou. ,,Začnu z lehka.. Začíná mě strašně štvát to tvé myšlení a překrucování věcí úplně naruby. To, co jsem ti před tím tvým proslovem, jenž mi mimochodem ublížil, řekla jsem myslela úplně jinak kruci! Kdyby jsi mě nechala ti to v klidu vysvětlit, tak nám tu teď oběma netečou slzy z očí", při poslední větě si skousnu dolní ret, jenž se mi před malou chvílí rozklepal, abych zabránila těm spropadeným slzám v proniknutí na mou tvář. Nemám ráda slzy, vážně ne.. ,,Ano slyšíš a vidíš dobře, jestli jsis myslela, že jsem se tě chtěla celou dobu zbavit, tak jsi vážně naivní. Jediný moment, kdy jsem měla chuť tě přizabít byl ten, kdy jsi narazila do stromu a ta tvá voňavá sladká krev spustila vodopády po tvé tváři. Ano v tu chvíli jsem vážně musela krotit své hloupé instinkty a dokonce zdrhnout o sto metrů dál od tvé maličkosti, abych nic neudělala svý nový kamarádce a víš jak jsi se mi za to odvděčila? Tím, že jsi mne právě rozbrečela, takže velmi děkuji tedy", protočím očima a nechám jedné velké slané slze, aby se mi sklouzla po tváři k hornímu levému koutku úst.

,,Sice jsem měla prvně pochyby, že by se masožravec dokázal zkamarádit s býložravcem, ale jak sama vidíš, tak to jde a jsme živoucím důkazem. I přes to, že máme jiný druh jídelníčku, apetitu, stylu trávení..", při poslední zmínce se uchechtnu, avšak nenechávám se na dlouho zastavovat. ,,..tak jsme se staly přételkyněmi. Alespoň z mé strany tedy ano a to hned v prvním momentu našeho setkání jsem poznala, že si budeme rozumět. Přišla jsi mi sympatická, milá, vystrašená, hezká a celkově jsi v každém okolo budila dojem roztomilého ptáčátka a proto jsi mě zaujala", na chvíli se pozastavím, přemýšlejíc nad tím, co všechno právě prozrazuji, avšak ve výsledku stejně pouze pokroutím hlavou a znovu se jí kouknu do očí, i když to nanávidím. Přeci jen slova řečená z očí do očí jsou myšlená upřímněji a lze tak poznat, že to dotyčný myslí vážně..

,,Sice jsem si myslela, že naše setkání skončí u malé hodinové procházky, která skončí pouhým rozdělením našich jednotlivých cest, ale nakonec se to vyvinulo v přátelství a ve společné dlouhé putování, kterého nelituji. Je mi upřímně fuk, co mi na to rodinka řekne, ale já s tebou prostě uteču za každou cenu, abych měla od nich konečně klid a mohla být volná, jak pták a nebýt neustále tou šelmou zavřenou v zlaté kleci, kterou nelze porazit, otevřít a zbavit se jí.. Chci si sundat konečně pořádně ty zlaté okovy okolo svých nohou, krku a rukou, abych se mohla svobodně nadechnout beze strachu o svůj život, víš?", posmrknu a stisknu zubama dolní ret ještě více, než-li do teď a ucítím tak železnou pachuť na jazyku. Slzy se mi tentokrát spustí téměř jako o lijáku v bouři, když už všechny živé organismy pouze čekají na obrovský hurikán, který je má brzo vcucnout. Cítím to.. Tu bolest v srdci, kterou způsobuje to, že mne někdo vidí brečet a také to, že jsem poprvé v životě někomu ukázala svou slabost a pověděla mu o ní.. Má jediná slabina a já ji právě řeknu někomu, kdo mi před malou chvílí ublížil.

,,Líng, prosím, nevydávejme se různými směry, když už jsem konečně našla někoho, kdo mi rozumí a komu můžu důvěřovat. Nechci být již nadále sama bez pomocné ruky, která by mi mohla pomoct vylést z propastí plných smutku, prosím", fňuknu a s třesícím se tělem se vydám dvouma dlouhýma krokma k Líng. Skloním k ní hlavu a nechám tak nohám vypovědět službu a sesunu se vedle ní s uslzenýma tvářema na zem. ,,Mám tě ráda, Líng, prosím, nedělej mi to, ale jestli tě vážně tak seru, tak můžu odejít a už nikdy ti nekazit život. Stačí pouze jedno slovo", oči jako angorák, nos plný snoplů, tvář mokrou jako, kdybych ji namočila do lavoru a kapka potu tekoucí z horního pravého rohu mé hlavy. Ano, musím vypadat otřesně, avšak právě teď mi to je jedno. Upřímně fuk.. Hluboce nasaji vzduch do plic a odhodlám se k poslednímu kroku, který chci právě udělat. Roztáhnu od sebe ruce do boků a během následující chvilinky jsem již natlačená na Líng v těsném objetí s nosem zamotaným v jejích bílých vlasech. Na to bych si mohla zvyknout člověče.. Není to špatný

Líng Xiá - 18.02.2020

Pohlédla na Rouge, koutky rtů kroutila do smutného úsměvu, ale v jejích očích nebylo nic jiného než strach. Naslouchala jejím slovům. Strach se pomalu měnil v plamínek naděje. Sice ta slova bolela - píchala v srdci, pálila na duši jako kdyby měla za krátký moment vzplanout celá. Nepřestávala však sledovat její oči, její ústa. Nechala jí mluvit.

Nejspíše potřebovala, aby jí někdo vpálil tato slova přímo do obličeje. Byla to pravda, všechno co ta rudovláska pověděla. Její slova - ta slza, jenž si brodila svou cestu po tváři... Nemohla se na to dívat, ale i tak své zraky neodtrhávala pryč.

Ta zvláštní, pevná, nedůvěřivá schránka Líng začala praskat. Rozpadala se a v momentu, kdy se Rouge uchechtla se celý její štít rozpadl na prach. Úsměv si brzy našel cestu na její tvář. Její tváře pomalu nabíraly rumělkového odstínu a při prosbách své kamarádky pohlédla před sebe.

Konečně si začala uvědomovat, že není středem světa. Že život nebyl krutý jen k ní. Pomyslela vůbec někdy na to, že by ostatní mohli mít také problémy? Povzdechla si. Teplo své kamarádky vedle sebe přivítala s láskyplným úsměvem.

Mám tě ráda, Líng, ta slova byla jako pohlazení po duši. Polkla všechen zbývající stres, co tvořil úzkost v hrdle. "Rou-" chtěla konečně promluvit, ale namísto toho nadskočila, jak se lekla. Cizí ruce kolem těla bělovlásky, netušila, že by se tohle někdy stalo. Že by se tohle někdy vůbec mohlo stát, ale stalo se.

Brzy následovala i její hlava do vlasů, tváře Líng nabraly sytější barvy. Chvíli přemýšlela nad jejím zvláštním, příjemným pachem, který ji během vteřiny uklidnil. Modrooká dívka nejspíše voněla po květinách, nic jiného nejedla a v ničem jiném se neválela. Vlastní vzlyk ji však vytáhl z myšlenek.

"Rouge," vzlykla po druhé, odtáhla se o kousek dál od své kamarádky. Nečekala na nic, srazila ji k zemi svým obětím, svou hlavu přitiskla k její. "Omlouvám se za svou sobeckost," zašeptala jí do ucha. A vydechla všechen svůj stres. Odtáhla svou hlavu, lepíc své čelo na to její. "Lepší kamarádku jsem si přát nemohla," zazubila se, i když jí stále tekly slzy.

Svou hlavu znovu přitiskla zboku k té Rouge, zachumlala se k ní. Objala ji svýma rukama, dusíc ji svým tlustým, jemným svetrem. Zničila jí nejspíše pracně dělaný cop, ale bylo jí to teď jedno. Vždyť má kamarádku - to bylo hlavní. "Nechci abys odešla," pověděla tiše. Nadzvedla se, skoro sedíc na břiše Rouge. Avšak zapírala se koleny do země, takže nemohla cítit ani trochu její váhy.

Chytila její ruce, tisknouc je k sobě. Držela je pevně, hleděla na ně jako na svatý obrázek. Usmála se přes již vyschlé koryta, ve kterých před pár vteřinami tekly slzy. Pak pohlédla Rouge do tváře, stále s úsměvem. "Utečeme spolu pryč!" Z její tváře sršela jen čistá radost, nic víc, nic míň. Stejně tak z jejího jemného hlasu.

Rouge - 18.02.2020

Do nosu mne prakticky ihned praštila silná pachova stopa rostlin, hlíny a také osobitá vůně bělovlásky. Dokázala jsem si před očima přesně představit scénu spolu s danými pocity, jak ležím v trávě plné různorodých květin a při tom zabořuji ruce do čerstvé načechrané hlíny plné malých organismů. Bylo příjemné cítit ten zvláštní pocit v břiše, když někoho, koho máte rádi, po dlouhé době objímáte. Už si ani nepamatuji, kdy jsem naposledy někomu nabídla své hřejivé objetí.. Má rodina je chladná, tedy krom sester, ale i tak je objetí u nás velmi řítký výjev, což mi po tomto momentu začíná být i neskutečně líto.. Z myšlenek mne však téměř hned vytáhne vzlyk. Tichý, avšak stále to nemění nic na tom, že ho mé uši zaregistrovaly.

,,Lín..", taktéž se mírně odtáhnu, avšak vzápětí ležím díky Líng povalená na zemi a to přesněji v jejím objetí. Křečovitě ji objetí oplatím, poslouchajíc její následující slova. ,,V klidu", také zašeptám spolu s malým úsměvem, uvolňujíc pomalu vše napětí ve svalech, avšak o vteřinu později se ocitám znovu na začátku.. To, jak přitiskla své světlé čelo k tomu mému způsobilo nemalý třás mého těla, avšak pouze vnitřně. Navenek jsem si povolila jen vykulit oči, v nichž se zračil samotný strach z toho, co může následovat a dvoubarevným pohledem jsem běhala z jejích rtů zpátky k jejím očím. Představovala jsem si nejhorší scénaře, jenž se mohly udát, ale nakonec se nic z toho nestalo. Proto jsem si dovolila vydechnout zadržovaný vzduch z plic, přemýšlejíc nad tím, co vlastně řekla. V tom tranzu jsem ani nebyla schopná vnímat její slova. Slyšela jsem pouhé šumění ze kterého nelze nic vyčíst..

Stále křečovitě držíc tu drobnou dívku v objetí jsem si nenápadně začala hrát s jejím bavlněným svetrem. Právě teď jsem se cítila jako kočka domácí, která si hraje s bavlněným šedým klubkem radosti. Ani nevím proč, ale nad tou představou jsem se uchechtla, avšak potichu až to vyznělo spíše jako smrknutí. Právě teď jsem se člověče musela dost krotit, abych tuto chvíli nezkazila svým zvláštním smíchem, protože mé myšlenky byly dosti velmi vtipné. Alespoň pro mne.. Usměju se, avšak hned mi zase zmízí a nahradí ho zkoumající pohled naší polohy. S vtipně zvednutým obočím se kouknu Líng do očí, abych ji mohla odpovědět. ,,To já též ne, Líng", pronesu poněkud klidným a tichým hlasem, sledujíc to, jak chytá mé horké ruce do těch svých mírně ledových. Chvíli naše ruce pozoruji se značnou zvědavostí stejně jako Líng, ale hned mě to přejde a oplatím ji pohled. ,,Za pokus to stojí", mrknu na ní a zavrtím se. Trochu se o Líng otřu, tedy víc než jsem zamýšlela, avšak nakonec najdu polohu, která mi sedí a netlačí mi při ní kámen do beder.

Líng Xiá - 19.02.2020

Pomalu se dostávala z opojení situace přeplněné přátelstvím. Pokývala hlavou nad jejími slovy a chtěla se zvednout, v tom se však Rouge začala vrtět. Líng ztratila na svých kolenech prakticky všechnu rovnováhu a přelétla ze sedu na kolenech na všechny čtyři končetiny. Teď měla pod sebou Rouge v celé její kráse. Mezi svýma rukama měla její hlavu, jí samotné padaly vlasy do obličeje.

"Co to vyvádíš?" Uchechtla se, hledíc Rouge do očí. Přála si, aby tento moment neskončil. Chtěla stále pozorovat její oči, to znaménko, které bylo schované pod makeupem. Ten se ale pomalu rozpadal, byl zničený potem a slzami. Přesto však nemohla popřít své zalíbení k ní.

Odtáhla se od dívky, převalila se a upadla vedle ní, pouštějíc její ruce, ztrácejíc kontakt s dvoubarevnýma očima. Její tvář však okamžitě nabrala rudého odstínu. Jakmile přišla o své imaginární růžové brýle a začala se na svět znovu dívat více reálněji, zakryla si svůj horký obličej. "Půjdeme?" Zamumlala svou otázku do rukávů svého svetru.

Před kratičkou chvílí se utápěla ve smutku, hned na to její srdce tlouklo radostí a teď leží vedle někoho, koho nikdy neměla. Kamarádka. Byla zmatená, její hlava to nedokázala řádně pobrat. Přece jen svět není tak zlý, jak všichni říkají. Povzdechla si, byla ráda, že tomu není konec. Kam se však vydají po tom všem? Mají teď cíl, seznámit Líng s rodinou rudovlásky. Ale co pak? Kam se vydají?

Třískla s rukou o zem vedle sebe, čekala na odpověď Rouge. Měla v hlavě tolik pomatených myšlenek, tolik otázek bez odpovědí. Na tom by moc nesešlo, kdyby to však vskutku nebylo jen pár vteřin, co přemýšlela. Měla plno návrhů, kam jít. Najednou všechny její myšlenky v hlavě utichly. No jo, jak ale utečeme?

Sedla si, hleděla do ohně, hlava prázdná a srdce svým způsobem bolelo. Celý den byl namáhavý, ale tohle - tolik emocí, tolik bolesti, radosti, tolik slov. Usmála se a pohlédla na Rouge.

Rouge - 19.02.2020

Nad následujícím sletem událostí se mi zadrhne dech v krku a způsobí tak to, že se prakticky udusím slinou. Nečekala jsem, že by neudržela rovnováhu, avšak nijak mi to nevadilo. I když, přece jen se něco později našlo. Vadily mi ty její bílé lokny, které mne začaly šimrat po tvářích. Připomínaly mi jemnou kočičí srst, která velmi často a ráda dráždí můj nos. Vtipné je, že má srst mi nevadí a to ji mám jak hebvábí.. Usměju se, nechávajíc ruce spojené s těmi, jenž patří Líng. ,,Není pohodlné ležet na kameni a tak nějak mě nenapadlo, že by jsi mohla ztratit rovnováhu", řeknu popravdě s mírným provokativním podtónem, avšak pohled z očí do očí ji stále úspěšně vracím.

Když ze mě Líng sleze, tak si lehnu na bok tak, abych na ní mohla pořádně vidět a z celého svého těla ten nastřádaný adrenalin a stres najednou vypudím. Trochu si prohrábnu rudé kadeře a podložím si hlavu rukou tak, abych mohla zahlédnout ty ruměnce v její tváři, což mě donutí se zaculit a nad tou její roztomilostí si dovolit také trochu chytnout rudou na svých tvářích. ,,Snad to, co právě vidím neznamená, že máš alergický záchvat?", schválně to pronesu se strachem v hlase a abych svým slovům dodala na pravdivosti, tak se prudce zvednu na všechny čtyři a vykulím oči s mírně pootevřenou pusou. Mohla bych jít studovat herectví.. Nenápadně protočím panenkama, čekajíc na její reakci. ,,Jinak ano mohly bychom již vyjít, Líng", ušklíbnu se a vyšvihnu se do stoje. Zkontroluji, zda nemám na sobě nějaké šmouhy, i když v pouhé slabé záři ohně toho moc nepoznám.. Zakroutím hlavou a trochu se otřepu. Následně Líng podám pravou ruku, což často nedělám, aby se mohla vytáhnout do stoje a tou druhou si prohrábnu vlasy. Cítím, že to bude chtít rozplést a začít odznova. Ach..

Líng Xiá - 19.02.2020

"Mohlo to dopadnout hůře," zasmála se nad jejími slovy o rovnováze. Byla to pravda, Líng však myslela jen na to, že by málem zmrzačila obě dvě. Kdyby nějak nehezky spadla. Ale mohlo to dopadnout i lépe, protočila očima.

"Alergický záchvat?" Zapřemýšlela se nad jejími slovy. Že by byla zrovna alergická na ni? "To určitě," zasmála se těmto slovům. Jestli je však láska alergie, tak to opravdu určitě... "Ale skvělý herecký výkon," pokývala hlavou.

Vzhlédla k pomalu vyhasínajícímu ohni, ale na to hned zpět k Rouge. "Tak jdeme," povzdechla si kvůli únavě. Zvedla se však, neříkala nic víc. Bylo třeba si energii šetřit na cestu, ne na mluvení. Ohlédla se za Rouge, doufala, že nebude naštvaná, za zničení účesu. "Umíš oheň i uhasit?" Optala se, svůj zrak stáčela k ohništi. Nejspíše už ani nebude třeba oheň hasit, ale Líng myslela na to, co by se stalo, kdyby tu něco vzplálo. Přišli by o celý les.

Rouge - 19.02.2020

,,Děkuji", kouknu po Líng a nasadím na rtech úsměv. Nejradši bych se ještě komicky uklonila tak, jak když blbnu spolu s Mein, což je má nejmladší sestřička, avšak to nutkání přejdu, pozorujíc unavený výraz Líng. ,,Jsi si jistá, že se ti někam chce, Líng? Vypadáš unaveně", poslední slovo zabručím a přejdu k ohýnku uprostřed tohoto malého odkrytého místečka v lese. Chvíli šlehající oranžovo-červené plameny sleduji, jako kdybych se v nich snažila najít něco, co by mne zaujalo, avšak za tu dobu, co si jsem vědoma svých schopností jsem plameny podrobně prozkoumala. Doslova skrz naskz.. Někdy dokážu předpovědět, kdy, kam, jaký plamen šlehne či jak změní barvu, jestli více do ruda a nebo rovnou skočí do žluté linie. Přeci jen, když jsem povětšinu času sama, tak mne vždy pohltí pocit nudy..

,,Ano, umím mu vzít i darovat život", miknu rameny, dostávajíc se z tranzu. Již dále nesleduji plameny, ale Líng. ,,Chceš se ho dotknout? Nemusíš se vůbec bát popálení, protože to mohu korigovat", pronesu z nenadání otázku, která mi dráždila jazyk celou tu dobu od rozpálení ohně. Neustále se na něj totiž koukala a doslova ho hypnotizovala pohledem. Přišlo mi to tak, že by si chtěla sáhnout, ale jako kdyby se bála, avšak teď, když jsem ji prozradila své žhavé tajemství si myslím, že neodolá. ,,Není to normální oheň, což ti již muselo docvaknout. Dodává bytostem, kterým to svolím energii, avšak trochu jí bere ze mě, ale pouhou čtvrtinu", mrknu na ní a znovu stočím svůj pohled k plamenům. Natáhnu k nim ruku za účelem projetí dlaní po nejžhavější části a nechám ji tam. Čupnu si, abych do něj popřípadě celá nespadla a kývnu Líng, aby se pohla z místa. Neřekla jsem ji však vše. Dokážu s ním o mnoho více a Líng ví prozatím pouhou ani ne polovinu..

Líng Xiá - 21.02.2020

Pokývala hlavou, úsměv jí oplácela. "Ale jo," znovu kývla, pomalu si připadala jako blbec. Neustále kývat hlavou... Povzdechla si. Hlava ji začala bolet, asi to nebude nejlepší, někam chodit.

Pohlédla na Rouge. Tohle by mohlo být velmi zajímavé. Vzít a darovat život ohni - to se nevídá tak často. Jakmile však začala mluvit o dotýkání se ohně, hned Líng naskočila husí kůže, možná, že se jí i zježily chlupy - jak na rukách, tak na hlavě. "Cože? Dotknout?" Schovala svá ústa pod límec svetru. Možná si myslela, že ji to ochrání.

Zavrtěla hlavou rychleji, než kdy předtím. "To je dobrý, to je dobrý," zopakovala hned dvakrát za sebou, aby dodala důraz. Vůbec se jí nechtělo dotýkat ohně. "Chápu, že ho ovládáš, ale ne," ještě však chvíli přemýšlela. "Možná bych to i zkusila," sice by ráda souhlasila, ale stejně měla podvědomě nějak strach z ohně. Nikdy ho moc neužívala, jak pro teplo nebo pro obživu. Nevěřila tomu, že by jí to nepopálilo.

Pohlédla na Rouge tázavým pohledem. Vůbec netušila, zda by tam tu ruku nakonec dala. Oheň byl příjemný, co se tepla týče, jinak se jí to nezamlouvalo. "Raději půjdeme?" Usmála se i přes své strachy a vyčkávala na odpověď své kamarádky.

Rouge - 21.02.2020

,,Jsi si jistá? Dodal by ti dostatek energie na naši cestu, ale jestli tedy nechceš, tak tě nebudu přeci nutit", tázavě se ji kouknu do modrých duhovek, avšak vzápětí pouze miknu rameny, odvracejíc pohled od její maličkosti. Mrštně se vyhoupnu z dřepu do stoje a porozhlédnu se po okolí. Zdálo se mi, že jsem zachytila jakýsi jemný náznak cizího pachu nedaleko nás. Skoro bych ho i přehlédla, nebýt vždy na pozoru, ale široko daleko nikoho nevidím a už dokonce ani necítím, když hluboce nasaji čerstvý noční vzduch. Proto jen zakroutím hlavou a znovu svůj pohled přemístím na Líng.

,,Mohly by jsme se již vydat na cestu. Máš pravdu", kývnu souhlasně hlavou, přemýšlejíc nad tím, že mi to tak za chvíli zůstane. To neustálé kývání hlavou mi přivodí bolest krční páteře.. Ušklíbnu se a nad touto připomínkou si prokřupu krk. ,,Takže teď uhasím oheň a poté se můžeme hned vydat támhle tím směrem", narovnám se s úsměvem na rtech a ukážu napravo od sebe. Myslím, že tento kus cesty se jí líbit nebude, protože tato část lesa je zvláštní a to nemyslím v dobrém, myslím to ve špatném světle pravdy. Není příjemné tudy chodit osamotě, protože máte neustále pocit, že vás někdo sleduje, že vám na zádech někdo lpí intenzivním pohledem, který vám nahání husí kůži. Přitom to jsou však pouhé stromy, které mají v této oblasti oči..

Z myšlenek se tentokrát osvobodím sama, avšak jen pro to, abych mohla uhasit svůj výtvor. ,,La fin", fouknu proti ohni, který se rázem vytratí společně s prskáním a obrazcem mé druhé tváře. Iris.. Pro jistotu k ohništi přistoupím a zadupu ohořelé klacky, jenž nám napomáhaly jako palivo. Jakmile je hotovo, tak se otočím s úsměvem na Líng a ladně k ní přistoupím. ,,Můžeme jít, madam", zazubím se a pomalu se vydám do křovin napravo od nás.

Líng Xiá - 21.02.2020

Vstala a od ohně odstoupila, netušila, co má vlastně od toho "braní života" ohni čekat. Oklepala se, když viděla tu krásu v ohni. Nechápala proč, přišlo jí to okouzlující, ale zároveň strašidelné. Každého, kdo užíval magii, užíval i slova. Nerozuměla tomu. I když se sama sebe ptala, proč, nikdy to nechápala. Sama magii používala bez slov. Pokývla nad tím však rameny. V její hlavě byla najednou jiná myšlenka, točící se chvíli kolem Rouge a toho nádherného Irbise. Pak se ale myšlenky točily kolem bělovlásky samotné. Je má magie taky nějak spojená se srnou? Nedávalo jí to však smysl.

Madam, to oslovení ji probralo z transu myšlenek. Pousmála se nad tím a vyrazila hned za Rouge. Naposled se ohlédla k ohni, ten nehořel. Málem by zapomněla na batoh, rychle se pro něj vrátila, vybrala z něj zbytky trav a hodila si ho na záda. Začínám si připadat jako osobní věšák, uculila se nad svými myšlenkami a zacpala si ústa tím, co z trávy zbylo. Ne, že by mi to vadilo, uchechtla se pro sebe a přidala s přežvykováním do kroku, aby dohnala rudovlásku.

Šli v klidu a potichu, takže šlo krásně slyšet i Líng, polykajíc kaši z trávy, která se utvořila v jejích ústech. Bylo tady nezvyklé ticho. V lesech ticho bývalo, o tom žádná, ale tohle bylo jiné. Děsivé ticho, sžírajíc každého, kdo projde v okolí hezky zevnitř. Polkla tiše na sucho. "Jdeme opravdu správně?" Optala se šeptem.

Čím hlouběji šly, tím horší to bylo. Stromy zcela splývaly s tmou v okolí a Líng si připadala, že ji někdo sleduje. Ať už se otáčela do jakéhokoliv směru - nenašla nikoho, kdo by ji sledoval. Nikdo nikde pro boha svatého není... Přiblížila se blíže k Rouge. Tak co to je? Opatrně se natáhla pro ruku rudovlásky. "Rouge," kníkla tiše. Její stisk byl každým krokem silnější, ale snažila se ze všech sil její ruku nerozdrtit na prach. Možná, to ani řádně nešlo. No, i kdyby se Líng snažila něčí ruku rozdrtit, ani by to nejspíše necítil. Neměla tolik síly, ani tak velké ruce.

Brzy si zakrývala nos, neskutečný zápach se rozléval po okolí. "Rouge," zakňourala znovu. Natiskla své tělo kompletně na svou kamarádku. Celá se třásla, jak její hlas, tak její tělo. Mrtvolný zápach byl s každým metrem hlouběji silnější. Líng byla zvyklá na spoustu nechutností, ale tohle začínalo být moc. Modlila se, aby to v sídle Rouge bylo snesitelnější. Moc s tím nepočítala, ale alespoň se zmohla na neopouštění víry.

Rouge - 21.02.2020

Uběhlo pár minut a pár metrů, avšak i o stačilo Líng, aby si vytvořila vlastní obraz o tomto místě.. Celou dobu mezi námi a tímto lesem probíhalo děsivé ticho. Ticho, jenž přinutí všechny vaše chlupy postavit se v pozoru, ale bylo zde i něco pozitivního a nádherného. Noční obloha.. Miliardy a miliardy hvězd, jenž vytváří různé souhvězdí a kreace. Jinde než zde tuto nádheru neuvidíte, protože nikde není tak černo černá tma, jako zde. Je to jediná krásná a zároveň děsivá podívaná na tomto potemnělém místě. Tohle místo by se vlastně dalo počítat jako nejkrásnější, avšak zároveň nejstrašidelněší místo v okolí několika měst, lesů a přírodních oblastí celkem..

,,Ano, Líng, jdeme správně", tyto čtyři slova taktéž zašeptám, protože zde nikdy nevíte, kdy a kdo vás slyší. Menší opatření před tím, aby na nás něco odněkud neskočilo. Čím potišeji mluvíme, tím je to pro nás lepší, protože na sebe neupozorňujeme.

Uběhlo dalších pár metrů, avšak v jiném, obvzlášť chápajícím duchu, tedy na mé straně. Čím tmavěji zde bylo, tím byla Líng vyklepanější a dokonce se již začínala rozhlížet po všech stranách. Nenápadně jsem nad tím kroutila hlavou, avšak uvnitř mne byl také malý roztoucí klíček strachu, protože to již nebyl jenom pocit, že nás někdo sleduje. Už to byl fakt.. Když se mé ruky dotkla ruka Líng, tak jsem nepatrně cukla a to ne kvůli strachu, ale kvůli tomu, že jsem si ještě nezvykla na její dotyk. Stále to pro mě bylo nové a vskutku neznámé a tak má reakce byla očekávající. Tedy doufám..

,,Líng", jemně ji potichounku oslovím, aby věděla, že jsem tu s ní a že se nehodlám vzdalovat. Její velmi slabý stisk mé na pohled větší dlaně jsem ji opětovala. Jediný rozdíl mezi našima rukama je ten, že mám o dost velký kus delší prsty, jinak je máme velikostně podobné. Upřímně jsem se však pobaveně usmála nad jejím pokusem o pořádné stisknutí mé ruky. I když mi právě teď s někým cizím za zadkem nemělo být k smíchu, tak jsem se jen tak tak udržela, abych se neuchechtla. Zaprvé bych zapříčinila prozrazení naší přesné polohy a zadruhé bych nejspíš urazila či se dotkla Líng a to po dnešku vážně nechci. Upřímně ani v nejbližší době..

Přibližně půl minuty stačilo, abychom se dostaly do nejhorší části tohoto temného zákoutí jinak tak krásného zdravého lesa. Smrad hniloby jsem zaregistrovala již před delší dobou, avšak Líng jsem zapomněla upozornit. ,,Líng, už to nebude dlouho trvat a budeme mimo hranice tohoto území, neboj. Jen nás ještě čeká můstek", zakousnu se do tváří zevnitř, vzpomínajíc na trasu, jenž nás ještě čeká. Myslím, že toto je ta nejhorší část a to už ať za to, že to zde páchne jako několikaroční hnilobní ponožky s masem vevnitř.. Možná je to i horší.. Pomyslím si a stuhnu. Myslím, že ji později budu muset vysvětlit pravidla ohledně doteků, protože mi to začíná vadit. I ty lhářko. Líbí se ti to! Iris zmlkni. Celou dobu jsi se neozvala, tak se neozývej ani teď. Ticho.. Konečně zase klid, avšak pouze vnitřně, protože z venčí se začíná zněkolikanásobovat puch a třes drobného těla vedle mne. ,,Líng, už budeme skoro na konci. Koukej! Tam už je ten most, který nás zavede na druhou o dost příjemnější stranu", natáhnu ruku před sebe a ukážu ukazováčkem před nás. Přibližně sto metrů před námi se nachází za keřem jeden zchátralý můstek přes tu páchnoucí říčku. Myslím, že na to se Líng nebude chtít dívat.,,Líng? Chceš radši zavázat oči a nebo je budeš mít zavřené, jakmile se přiblížíme k můstku? Jestli bez zavázání, tak ti radím je mít pevně zavřené a možná si zacpi i nos", zasyčím, ohlížejíc se kolem nás. Ten cizí pohled je ještě intenzivnější. Skoro, jako kdyby byl dotyčný pár metrů za námi.. Budeme si muset pospíšit, protože to, co je zde ukryto za můstek nemá dovoleno..

Líng Xiá - 22.02.2020

"Už to nebude dlouho trvat?" Optala se, jako by jí její slova vlastně nedošly. Měla v hlavě najednou alarm, který křičel a hvízdal jako siréna. Přepnula se snad do módu, kdy si připadala jako oběť, jako kořist. Přitiskla pevněji své prsty, aby více zacpala svůj nos a zamezila tak, aby cítila ten pach. Nejspíše po tomhle nebude vonět jako srna, ale jako mrtvola.

Povzdechla si při jejích slovech. "Most?" Zopakovala znovu a odklonila se, aby na něj lépe viděla. Slétla její ruku, ukazováček a pohlédla na rozpadající se můstek. Celá se oklepala, přemýšlela, zda to zvládne, alespoň se zavřenýma očima. Hlasitě polkla knedlík strachu v jejím krku. "To zvládneme," zašeptala nakonec třesoucím se hlasem.

Pokračovala po boku Rouge, před mostem znejistěla, ale nevzdávala se. "Zavírám raději oči," pošeptala ještě a lépe uchytila ruku své kamarádky. Své prsty propletla s těmi jejími. Zavřela oči a snažila se jí plně věřit, bylo to obtížné, nevědět, kam šlapat a orientovat se hlavně sluchem.

Celý most se houpal sem a tam, Líng se z toho dělalo zle. Najednou však šlapala níž a níž, ale deska mostu nikde. Zastavila se a pohlédla jedním okem pod sebe. Most byl neskutečně vysoko postavený, ale i tak mohla v té kalné vodě vidět to, co nikdy vidět nechtěla. Hlava zvěře, vysoké. Málem by zapištěla nad tím, jak ohavně dopadla, ale zakryla si rychle ústa. Škubla sebou, trhajíc sebou i Rouge.

Zastavila však, když pod nohama měla pevno. Tedy pevno, v rámci možností... Nohy se jí třásly, i když měla zavřené oči, bála se pokračovat dál. A to dívky nebyly ani v půlce cesty přes řeku."Já to nezvládnu," změnila nakonec svůj názor. Natiskla se více na Rouge, vdechujíc tiše její vůni. Připadala si, že má nějakou uklidňující moc. Přesto se však dál nehnula ani o píď. Nohy prostě neposlouchaly a ona už z toho začínala být zoufalá. Přece jen to byl špatný nápad...

Chvíli přemýšlela v tichosti a klidu.

Když nezvládnu tohle, jak pak chci pomoci Rouge v útěku? Povzdechla si a snažila se přinutit nohy, aby poslouchaly. To se nakonec povedlo, pokračovala pomalými krůčky dál. Trvalo to sice dlouho, ale byl úspěch, že v sobě našla alespoň trochu toho odhodlání.

Rouge - 17.03.2020

Jako signál pro to, že Líng poslouchám mírně přikývnu, avšak s pohledem stočeným všude jinde, jen ne na Líng. Občasně ji prolétnu pohledem, abych se ujistila, že je v pořádku, ale i před to se stále rozhlížím po okolí. Ostražitost je přeci jen velmi důležitá v těchto začarovaných, lidem nepřístupných končinách.. Zatřepu hlavou, vyhánějíc negativní myšlenky ven a konečně poprvé za posledních pár minut otočím celou svou pozornost na vystrašenou dívku, kráčící vedle mne. ,,Nestresuj. Zvládneš přes ten most přejít", pošeptám, věnujíc se znovu cestě před námi.

Konečně už stojíme u daného východu z této části lesa. Mostu, jenž i mně přivodí vždy husí kůži. Sice na pohled vypadá pouze ztrouchnilivě, ale to, co se nachází v říčce pod ním už nijak lákavé není.. Zkrátka není to pastva pro oči a to hlavně pro.. Pro Líng z jednoho prostého důvodu a to, že se tam může zahlédnout. Ve své srnčí podobě.. Nechtěně sebou cuknu při následném doteku a upevnění stisku Língiiné ruky na té mé. Nenápadně krátce po spojených dlaních přejedu pohledem, avšak téměř ihned se začnu plně soustředit na praskající prkna dřev, jenž nám mají za úkol posloužit, jako náhradní pevná zem na přechod na druhou stranu.

Pořádně nasaji poslední doušek alespoň trochu čerstvého vzduchu a s vnitřním nadáváním na svůj příliš vyvinutý čich začnu ladně obcházet prasklá prkna. Snažit se zároveň soustředit na své kroky a k tomu vést se zrakem zastřeným Líng po můstku je jak adrenalinový sport.. Most, který se houpe do rytmu našich kroků tomu tedy moc nenapomáhá. V této chvíli se však jen zmohu na protočení panenek a vypísknutí při nečekaném škubnutí. ,,Co to krucinál děláš, Líng?!", naštvaně výkřiknu, nečekajíc na odpověď. Přesně jsem věděla, že to nebude tak lehké ji dostat na druhou stranu a že se určitě podívá pod sebe. Věděla jsem to, protože ať už to byla čistá zvědavost a nebo pouhý instinkt, tak to vždy donutí podívat se tam každého. U mě to byla poprvé zvědavost.. Nepříjemně se oklepu, rozhlížejíc se kolem sebe. Už necítím ten zvláštní pohled. Jako kdyby dotyčný zmizel z povrchu zemského. Upřímně? Nemám z toho dobrý pocit. Líng však nic neříkám, protože je už tak vystrašená na smrt.. Ani bych se nedivila, kdyby takto trucovala navěky.

,,Zvládneš. Už to není daleko", lživě promluvím i když vím, že i ona vidí jak dlouhá cesta nás ještě čeká. Chci ji i přes to ale dodat trochu odvahy. Přeci jen jistě nechce zůstat na tomto místě navždy. Žádný normální tvor to nechce.. Zatřepu hlavou, sledujíc počínání Líng. Možná, že bych se i uchechtla, kdyby toto udělala v jiné situaci, ale teď jaksi nemůžu. Ještě bych ji přihoršila a já nechci být tím, jenž příleje oleje do ohně..

Chvíli jen tak stojíme v tichu, dumajíc nad následujícím konáním, avšak během chvíle se znovu rozpohybujeme. Sice pomalu a až moc opatrně z její strany, ale i tak je to pokrok. ,,Vidíš? Říkala jsem, že to zvládneš, takže se pro tentokrát vážně nekoukej dolů. Mohlo by se ti jen přitížit, Líng", povzdechnu k ní potichu, soustředíc se na kroky. Párkrát se ještě zdálo, že bychom mohly spadnout do stejné situace jako před chvílí, ale nic se neudálo, tedy přesněji až do teď..

Chybí nám přibližně posledních pět krůčků, když v tom se nám pod nohama rozhoupe můstek o něco více, než-li do teď. Intenzivněji.. Proto se s přivřenýma očima opatrně otočím dozadu, kde mé oči spozorují nevítaného hosta. ,,Pane bože, proč zrovna teď?", zavrčím, vybíhajíc s Líng v těsném závěsu po posledních pár metrech. To on byl tedy ten, jenž nás sledoval no jistě! Tiše zavrčím, prokazujíc tak opovržení vůči dané zadní bytosti. Mou zavrženou část rodiny.. ,,Rychle, Líng!", prudce otočím hlavu dozadu, abych zjistila, jak na tom situačně jsme a vyvodím z toho to, že.. ,,Konečně", zaskuhrám, pouštějíc ruku své kamarádky. Prudce se nadechnu a otočím se celým tělem k můstku. Již nic ani nikdo můstek nemůže zahlédnout. Jako vždy totiž zmizel.. ,,Dobrý?", otočím se na Líng, prohlížejíc si ji od hlavy až po paty. Nakonec usoudím tiše, že je v pořádku a proto se rozhlednu po krásně zeleném lese. Zde už netrůní noc, ale šero. Je těsně před svítáním.

Líng Xiá - 12.07.2021

Líng se nechala strhnout, málem by i zakopla, ale překonala se a následovala Rouge. Udýchaná byla ráda, že už to mají za sebou a od mostu jsou docela daleko. Ani ten odporný puch tady nejde tolik cítit. Opřela se o kolena a vydýchávala se. Zmožená vzhlédla k Rouge. "Dobrý," odpověděla ji trochu opožděně.

Když už se vydýchala, narovnala se a protáhla. Snažila se tím z těla vypudit pozůstalý stres, což se i z velké části podařilo. "Prosím, že už tam nebudeme muset znovu..." hodila po rudovlásce smutný kukuč. "A taky promiň, že jsem tolik vyváděla." Sama pomalu vyšla rovnou kupředu. Čekal je hustý les, tento ale na rozdíl toho předchozího děsivého vypadal nádherně. Možná až trochu pohádkově. Jestli tady nežije se svou rodinou, bylo by to celkem zklamání.

Chvíli byla z ticha, než se znovu otočila k Rouge. "Co se vůbec stalo? Proč jsi říkala: proč zrovna teď?" Vyptávala se. Pak už nic víc neříkala. Připadala si unavená, po tak šíleném dni. Tolik toho, co se stalo dnes se Líng nestalo snad za celý její život. Věděla ale moc dobře, že dobrodružství ani zdaleka nekončí. To nejtěžší bude jisto jistě před nimi.

Po velkou část cesty již byla srna z ticha. Konečně i vylezlo sluníčko a bylo toho dost, co v tomto lese mohla vidět. Kochala se okolím a když měla možnost, natrhala si i trsy lesních květin a trav, které do sebe vzápětí natlačila. Jeden by si i pomyslel, že si tak dobíjí energii a možná díky tomu nemá ani potřebu spát. Akorát pravda byla trochu jiná. Chtělo se jí spát čím dál tím víc. Teď už si ale nikde neodpočine. Jak by mohla? Cesta sice byla dlouhá, ale tentokrát utekla opravdu rychle. Ani si to neuvědomila a společně s Rouge stály před poměrně velkým sídlem. Líng spadla čelist, jak se to, co viděla snažila zpracovat. "Neříkej mi, že žiješ tady?"

Rouge - 12.07.2021

Vzhlédnu k vystrašené srně a zavrtím hlavou. ,,Ne, tudyma už nepůjdeme," s kamenným výrazem se obezřetně rozhlédnu po okolí. Uši nastražené na tolik, kolik to jen jde a jakmile se ujistím, že je hrozba nadobro pryč, tak opakovaně pohlédnu na dívku po mém boku. Tedy teď už pár kroků vzdálenou v vpředu. Lehce jsem popoběhla a zařadila se po jejím boku. ,,V pořádku, nebyla jsi první ani poslední, kdo takto reagoval." S pohledem upřeným před sebe nepatrně kývnu.

,,Pro to jsem měla jednoduchý důvod," myknu rameny a pokračuji bez navázání jakéhokoliv očního kontaktu. ,,Jeden z mých zavrženíhodných příbuzných a nechce se mi to víc rozpitvávat..." Periferně na ni kouknu a přidám do kroku. Není času nazbyt. Musíme si hodit. Jinak taky hrozí, že potkáme mnohem horší monstra, než bylo tady tohle.

Žádná další zbytečná debata se po celou cestu nenakousla. Nebylo proč a ani kdy. Líng byla unavená a vystrašená. Já byla pro změnu až přehnaně obezřetná, což si vyžádalo více energie, než jsem mohla předpokládat a tak jsem ve výsledku byla utahaná též. Okatě jsem to na sobě však znát nedala. Alespoň jedna z naší méně početné skupinky by měla vypadat svěže, i když... svěže nepůsobíme ani jedna.

Měsíc se přehoupl v slunce a tím začal oficiálně nový den plný nečekaných strastí. Jako první přichází na řadu honosné sídlo rozprostírající se před námi. Ani ten sebemenší detail na celé stavbě ve mě nevyvolá žádnou pozitivní reakci. Přehnaně přehnané sídlo, které už svým vzhledem vypovídá o tom, kdo v něm žije. Čtyřnohý zabijáci bažící po čerstvém mase, které jim právě nechtěně nesu přímo pod tlapy. Tato srna v jejich žaludcích však neskončí. Zatřepu hlavou, prudčeji než jsem zamýšlela, a pohlédnu na svou společnici. ,,Dobrá, neřeknu," pobaveně pozvednu pravý koutek úst. ,,Ale ano, tady žiju," úsměv mi na tváři povadne, ale pobavený lesk v očích nikoliv. Pohlédnu před sebe a rozpřáhnu ruce, abych poukázala na celou sídelní maličkost. ,,Vítám tě v náručí mé zlaté klece, Líng. Mimochodem zavři tu pusu, když se divíš." lehce pootočím hlavu jejím směrem a s úšklebkem vyrazím vpřed.

Po pár krocích zatlačím na těžkou dřevěnou bránu, která se pod mým vlivem lehce pootevře. Nechám Líng, ať vkročí dovnitř a vzápětí s hlasitým zavrzáním za námi zavřu. Otočím se a rázně vykročím po našem skromném předměstí, které zároveň funguje jako zdroj jediné zeleně na celém tomto pozemku. Keře zarovnané do úhledných řad, mezi nimiž se sem tam tyčí mohutné stromy, které na nás vrhají tajemné stíny. Občas lze zahlédnou kříky zastřižené do různých tvarů a velikostí. Konkrétně úplně vzadu máme napodobeninu našeho druhu. Každopádně jen co se ohlédnu zpátky dopředu, tak se zastavím. Dveře, nimiž jsme měly během následujících pár vteřin vstoupit, jsou dokořán otevřené. Nikde okolo nelze zahlédnout nic neobvyklého. Uprostřed tohoto všeho stojíme jen já a Líng. Žádný jiný pohyblivý objekt není nikde k nalezení, což je zvláštní. Přimhouřím oči a otočím se na svého hosta. ,,Snaž se být co nejtišeji a hlavně se ode mě nehni ani o píď." Zašeptám, otočím se směr naších následujících kroků a lehce se přikrčím. Připravená na cokoliv.

Líng Xiá - 13.07.2021

Zavrtěla hlavou a pusu konečně zavřela, když byla napomenuta. "Takový hrad jsem teda v životě neviděla," přiznala. Oči odtrhla od sídla, jen aby se mohla na moment setkat se zamračenýma očima Rouge. Když vyrazila dopředu, srna ji následovala. Vběhla za bránu a nepohodlně se zašklebila při jejím skřípotu. Jestli měly být v utajení, teď jsou jisto jistě prozrazeny. Nedivila bych se, kdyby to vzbudilo i ty největší spáče. Vyčkávala opět na Rouge, než ji následovala. Na blízkém okolí mohla oči nechat, co to muselo dát práce postavit! Dát všechno do kupy a ještě tolik keřů zastřihávat. Možná tady žije nebo žilo několik generací. Možná mají sluhu nebo dokonce sluhy! Napadlo ji, to už by možná bylo moc - i když...

"Au," pošeptala Líng, když narazila do nyní stojící Rouge, "promiň." Promnula si maličko naražený nos a pohlédla na svou společnici. "Dobře," souhlasila s jejím rozkazem. Ještě se naposled ohlédla po tajuplném místě a následovala rudovlásku. Něco jí tady nesedělo. Připadala si, že má na těle desítky očí, co ji sledují. Vlasy se jí nepostřehnutelně ježily z toho zatraceně nepříjemného pocitu. Chtěla se však kvůli své kamarádce překonat. Byla tady kvůli ní, tudíž byla odhodlaná vydržet vše.

Ještě než Líng překročila práh již otevřených dveří si v hlavě přemítala, co by mohli být ti "zavrženíhodní příbuzní". Na svou rodinu si jen s těží vzpomínala. Copak se s těmi od Rouge stalo něco zlého? Ztratili možnost uvažovat a jsou teď pouhými krvelačnými zabijáky? Možná je to i nějaká kletba, napadlo ji, magie sice existovala, ale v kletby zase moc nevěřila. A konečně byla vevnitř. Očekávala, že se hned za nimi zabouchnou dveře a už nebude úniku, to se ale nestalo a tak si mohla potichounku úlevně oddechnout.

Následovala svou společnici dál skrze chodbu s vystavenými... rohy. Všechno bylo zařízeno do bílé s odstíny hnědé, vypadalo to hezky. Každá skříňka, ať už něco vystavující nebo ne vypadala jako drahá starožitnost. Dokonce byla chodba díky velkým oknům už teď z brzkého rána hezky prosvětlena. Jenže ty rohy, z toho Líng příliš nechápala. Kdo by probůh chtěl mít vystavený něčí paroží? Naivně si myslela, že je chodí sbírat do lesů, po tom, co je srnci a jeleni shodí, aby zase po roce odlehčili hlavu a krční svaly. Jinak si to vysvětlit neuměla, nebo jednoduše nechtěla. Bylo to však zvláštní, proto se raději zadívala na zvláštní vzor koberce, po kterém do teď šli a připlížila se blíže k Rouge.

Ta otevřela dveře na úplném konci chodby a společně s Líng vstoupila dovnitř. Líng si prohlížela prostornou místnost s mnoha křesly a jednou dlouhou pohovkou. Musela to nejspíše být nějaká společenská místnost, kde se všichni scházeli. Naproti dveřím z chodby byl dokonce krásně zdobený krb. Bělovláska se však polekala, když zvedla hlavu o trochu výš. Okamžitě si zakryla ústa při pohledu na hlavu sebe samé jen v přirozenější barvě než bílé. Ucouvla zpět, že by utekla, akorát však narazila do dveří. Chytila hned kliku, cvakala s ní, snažila se svou vší silou dveře otevřít. Marně. Hrdlo se jí stáhlo, rychle se zády o dveře opřela a vystrašeně očima sklouzla k Rouge. "Mít hlavu srny v obýváku? Fajn," šeptala s rozklepaným a zároveň naléhavým hlasem, "ale ty zamčené dveře už jsou moc!" Co jsem si to myslela za hovadiny? Že chodí do lesa sbírat paroží? To určitě! Vyděšeně polkla. Prosím, prosím, ať Rouge není taky taková!

Rouge - 13.07.2021

Nečekala jsem na souhlas, prostě jsem se vydala kupředu. Neměla jsem v rukávu žádné esa a zdaleka ani žádný pořádný plán. Musela jsem si vystačit s tím, co mám a obejít se bez toho, co nemám. Ve vzduchu levitoval zápach strachu a nervozity, což jsem si spojila s momentálním stavem srny. To však nebylo vše. Obklopovala nás prapodivná atmosféra a čím blíž jsme hlavnímu domu byly, tím spíš to vypadalo, jako kdybychom se vydávaly hlouběji do bubliny plné intrik a lstí. Mám neblahé tušení, že se vrháme do spárů pasti.

Už dávno jsme překročily práh hlavních dveří a teď postupujeme hlavní kosterní chodbou do samého srdce sídla. Míjíme spoustu dveří a dekorací. Všechno je pečlivě uzavřeno a narovnáno. Koberec, po němž jsem nespočetněkrát tiše našlapávala, tlumil naše kroky a dodával nám alespoň nějakou výhodu. Avšak na jak dlouho, to sama nevím. Stísněný pocit se ve mě snažil dodrat na přední příčky a dostat tak mou mysl do tmavého koutu. Po celou dobu ale odolávám a odolávat nadále i hodlám. Musím si udržet mysl čistou.

Čím dál častěji se ohlížím za Líng, jestli za mnou doopravdy jde. Kdyby se tu ztratila, tak by se ji mohlo něco lehce stát. Každá z chodeb vypadá stejně, jako ta předešla a nadcházející. Rozpoznat je lze jen, pokud zde žijete. Každá chodba má totižto svou poznávací značku, která je přímo na očích a zároveň těžce k dohledání. Pod lampou je největší tma... Pomyslím si a zakoulím očima. Jak trefné, to přísloví. Dlouho se tím však nezaobírám. Nenápadně sleduji reakce dívenky zamnou a zjišťuji, že jsou totožné s těmi, které jsem předpovídala. Sbírání paroží a rohů je koníčkem mého bratra. Když někoho usmrtí, tak si na chodbu pověsí trofej, která představuje to nejzajímavější z kořisti. Většinou se tedy jedná o paroží, jelikož srnčí má nejraději.

Po pár minutách jsme došly k prvnímu cíli a to konkrétně ke společenské místnosti. Místo, které je postaveno přímo uprostřed tohoto všeho. Ráda jsem mu jako malá říkávala srdce institutu. Pořádají se tu bez ustání různé sešlosti a zasedání. Taky se tu však ale večeří a zrovna teď mám nepříjemný pocit, že si s Líng zahrajeme hru na kočku a myš. My dvě budeme myši...

Zrovna ve chvíli, kdy se chci otočit k bělovlásce uslyším šustnutí záclony a zacvaknutí zámku. ,,Co to?" nechápavě trhnu rychlostí hlavou dozadu a zpozoruji vystrašenou Líng, bělejší, než kdy dřív. Náhle svůj výzor i vysvětlí. ,,Tu srnčí hlavu ti vysvětlím později, až když budeme v bezpečí daleko od tohoto loviště," šeptám, snažím se vyznít vyrovnaně a v klidu, abych nezpůsobila ještě větší paniku. ,,Nejsme tady samy. Někdo nás zamknul s někým v jedné místnosti," naštvaně tiše prsknu a stočím pohled k vedlejší zdi. Ještě jednou zkontroluju, jestli bělovláska stojí na stejném místě a dojdu k již zmíněné zdi. Jsem od obou srn vzdálená stejně. Jak od té mrtvé, tak od té krčící se u dveří. Zároveň se blížím čím dál více k zácloně. Metr a půl od ní se zastavím a energeticky sejmu ze zdi dvě zbraně. Jedna je větší zahnutá dýka a to druhé je úzký meč. Se zařinčením hodím meč Líng pod nohy a sama se přikrčím, vydávajíc se k zácloně.

Naposledy se ujistím, že okolo bělovlásky nikdo není a přitisknuta ke zdi odhrnu polovinu závěsu. ,,A mám tě." prsknu na svého staršího bratra a než se naděju, tak vyskakuje zpoza svého úkrytu. Na nic ani nečeká a s úšklebkem se mění do své zvířecí podoby. Během vteřiny přede mnou stojí mohutná šelma vyšší, než ta má. ,,SCHOVEJ SE!" Zařvu na Líng těsně před tím, než se proměním i já. Dýka se zařinčením dopadne na zem zároveň ve chvíli, kdy já už stojím na všech čtyřech a cením zuby, teda přesněji Iris.

Líng Xiá - 13.07.2021

Líng sledovala počínání Rouge. Někdo nás tady zamkl s někým? Jsi šelma, jak jsi to nemohla alespoň cítit? Stresovala ve své hlavě i přes její slova. Hlavně ono "loviště" v dívčině vyvolalo ještě větší nával stresu. Že já tady vůbec lezla! Těkala očima po místnosti snažíc se zahlédnout jakoukoliv hrozbu. Skoro by polekaně vykřikla, kdyby nezpozorovala, že se před ní ocitla pouhá zbraň. Žádné nebezpečí. Rychle však meč do rukou uchopila, než by se karty obrátily a meč by držel někdo jiný. Zadívala se znovu na světle hnědou hlavu srny. Byl to smutný pohled, skoro, jako kdyby v ní viděla maminku. I když to ona nebyla, cítila k srnám jisté pouto, co ji přitahovalo.

S povzdechem vyhledala Rouge, sotva na ni pohlédla slyšela řev. Tentokrát se jí vlasy na hlavě zježily viditelně. Slil ji ledový pot a celé křehké tělíčko se rozklepalo. Stála jako přikovaná proti dvěma mohutným kočkám. Myslela si, jaká její společnice není roztomilá kočička a teď dokonce chápala, co chtěla říct o své rodině. Naproti ní stála přerostlá kočka, která spíše než-li čičinku připomínala monstrum. Fajn, tohle - tohle ještě zvládnu! Zareagovala konečně a v místnosti vyhledávala úkryt. Pod pohovku nebo křesla se nezvládne schovat. Pod těmi maličkými stoly - to ji též moc nepomůže.

Znovu se tedy ohlédla za srnou, ano. Měla v plánu schovat za ní. Vlézt do krbu a vyšplhat až nahoru. Vykročila kupředu- "Áá!" Líng začala vyvádět, z hrdla ji unikal šílený, uši trhající řev. Tedy něco mezi řevem, křikem, pískotem a jančením. Škubala sebou, když ji někdo chytil. Někdo vypočítavý musel dveře odemknout, otevřít a hned se po srně vrhnout. Stále v ruce svírala meč, nechtěla se ho za žádnou cenu vzdát. Neměla však proti komusi za sebou nejmenší šanci. Byla už unavená, neměla síly a po pár minutách všem blízkým uším muselo odlehnout, když dořvala.

Z očí ji tekly slzy, neměla už sílu k obraně. Mohla by použít svou magii a bez problémů sundat alespoň jednoho tvora v místnosti, na druhou stranu však nechtěla přijít o vědomí a tím se svolně dát do rukou predátorů.

"Má nejmilejší dceruško!" ozval se za Líng děsivě slizký hlas, když všechno utichlo. "Netušila jsem, že nám z lovu přineseš takový živý a ještě k tomu rozkošný kousek. Kvůli tak vzácné srnečce přebarvím náš další obývák na hnědo, jen ať se tam krásně vyjímá!" Bělovláska smutně a strhaně pohlédla na Iris. "Věděla jsem, že tvé roky rebelií jednou skončí a budeš ve výběru stejně tak šikovná jako bráška! A dokonce jsi ještě šikovnější, srnu albína jsem ještě v životě neviděla. Udělala jsi mi obrovskou radost, ty moje zlatíčko!" Mluvila tak nadšeně, skoro básnila a srna v zajetí se nezmohla na víc, než jen na srdceryvný vzlyk.

"Rouge," ještě chvíli po ní smutně koukala, než z ruky pustila meč a její hlava oddaně padla dolů. Potupeně hleděla na drahou mramorovou dlažbu, na níž ji nohy zmrzaly. Z její tváře kapaly slané kapky vody až na zem. Tak přece jen prokletí existují. Lidi zavraždili celou mou rodinu. Teď jsem holt... na řadě já.

Rouge - 14.07.2021

,,Opět se setkáváme Tyre," zapředu a švihnu rozčíleně svým chundelatým ocasem. Iris se nahrbí a připraví do skoku, ale neuskuteční jej. Zaujme ji neznámý objekt v pohybu a kvůli němu přijde o šanci dokončit, co začala. Byla to Líng. Kvůli polevení v pozornosti na mě doskočí hromada masa a svalů, která způsobí při dopadu na mé znatelně menší tělo bolest celého těla. Ležím na zádech, neschopna pohybu. Jediné, co můžu udělat je káravě se zakousnout do bratrova ucha, jakmile se skloní k mému krku kvůli poslední ráně. Jeho nenávist k mé osobě je cítit na míle daleko. Takových momentů jsem ve svém životě zažila příliš mnoho na to, abych to teď vzdala. Proto mu nemilosrdně ukousnu polovinu chundelatého ucha a způsobím mu tak nesnesitelnou bolest. Na uši byl háklivý už jako malý.

Kvůli nečekanému zvratu událostí jej vyvedu z rovnováhy, čehož využiju ve svůj prospěch. Zadními nohy se zapřu zespodu do jeho těla a vší silou vykopnu. Odhodím ho přímo na roh kamenného krbu. Skončí tak v bezvědomí. ,,Sladké sny, bratříčku." Dojdu k němu a naposledy naštvaně prsknu. Bohužel to ale není vše, s čím bych se měla vypořádat. Čeká na mě u dveří těžší úkol. Má matka.

Spolu s nahrbenými zády prskám a zatahuji a vytahuji drápky na tlapách. Iris to přestává bavit a začíná ztrácet kontrolu nad svou myslí. Nesmím dopustit, aby se utrhla ze řetězů. Avšak slova vyřčená mou matkou tu touhu vytahují napovrch rychleji a rychleji. Švihám ocasem ze strany na stranu, čímž mírním svůj narůstající vztek. Jakmile však bělostná srna z posledních sil zašeptá mé jméno, tak začnu jednat. To byla poslední kapka.

Pomalu a ladně, jak jen to jde se přesouvám blíž ke dvojici. Musím na to jít pomalu a chytře. ,,Matko, pusť tu bezcennou srnu. Je to má kořist a nehodlám se o své jídlo dělit a ty víš, jak lakomá dokážu být" pronesu zcela důvěryhodně, tak jako vždy, co jsem se chtěla z něčeho vyvléknout. ,,Stejně by po rozdělení mezi naši rodinu zbyla na každého jen kost a kůže. Nevidíš, že se téměř ztrácí z povrchu zemského?" arogantně pohodím hlavou a pokračuji. ,,Už tak jsem ji trpěla celou cestou sem. Dovol mi to potěšení, zbavit ji toho zbytečného života, nač to dál prodlužovat." Mlsně se olíznu a rozmažu tak bratrovu krev po bělostné srsti okolo tlamy. Přistoupím k nim ještě o jeden krok blíže a střihnu oušky. ,,Jak si má šikovná dcerka přeje, ale ať to má co nejpomaleji za sebou, ať ještě stihne skuhrat o milost, která nepřijde," pronese s blaženým úsměvem a pohodí drobnou dívku tvrdě na zem. ,,Nemysli si ale, že ujdeš trestu za tu šarvátku s bratrem, vždyť moc dobře víš, jak nenávidím, když se pe..." Před tím, než stihne větu dokončit, po ni skočím. Tvrdě ji svalím na zem a bez zaváhání se ji zakousnu do krku. Lehce se vyhnu tepně, abych ji neusmrtila, ale i přes to ji způsobím silné krvácení. ,,Děkuji za nově nabitou svobodu, matko," vycením v úsměvu zakrvácené zuby a nechám na její obličej kapat mé sliny smíchané s její krví. ,,Spi sladce a už mě nikdy nehledej." Tuto tichou výhružku doplním vyceněním zubů blízko jejího obličeje. Iris musí v této chvíli vypadat hrůzostrašně.

Jakmile ztratí vědomí, tak se ohlédnu za sebe. Líng, zhroucená na zemi působí velmi křehce. Při jejím dopadu na zem jsem zaslechla nepříjemné lupnutí nějaké z jejích kostí. Snad nebude mít nic zlomené. Byla to velká rána, ale dle mého bude na tom hůře psychicky, nežli fyzicky. Proto se okamžitě přeměním do své lidské podoby, chytajíc se za svá žebra. ,,Sakra..." syknu pod návalem bolesti, jenž se přihnala z čista jasna a heknu. Musím mít zlomených pár žeber, ne-li ještě něco dalšího. Jakýmsi způsobem se však dokulhám k drobnému tělu na podlaze. Přitom vezmu z jednoho křesla deku a obtočím si ji s většími potížemi okolo těla. Se syčením se svalím na zem a zaskuhrám. ,,Jsi v pořádku?" Vydechnu a zavřu oči. Nemám sílu se kamkoliv a jakkoliv pohnout.

Líng Xiá - 14.07.2021

Nemohla ani zvednout zrak k tomu, co se kolem ní dělo. Měla strach, nebýt kamarádkou - uteče. Sprostě by vzala nohy na ramena a utekla jen co by cítila, jak její tělo bylo propuštěno na svobodu. Nebo si to ale myslela. Dopadla zem příliš tvrdě, bolestně vyjekla. Snažila se pád zbrzdit rukama i koleny, její síla bohužel byla naprostým nic proti masožravci, co si liboval v utrpení. Zůstala ležet rozpláclá, tak, jak byla hozena. Svírala bolestí oči, když ji kolena i ruce štípaly. Musela se řádně odřít, to však nebylo nic oproti tomu, co přišlo poté. Otočila se na záda a s neskutečně štiplavou bolestí v ruce zařvala. Podívala se po jejím zdroji, ale hlavou škubla pryč. Nemohla se na to dívat. Levou rukou musela dopadnout sakra špatně, když jí z loktu čouhala loketní kost ven. Druhou rukou si zakryla ústa, aby potlačila bolestné skřeky.

Odvedla své myšlenky k rozhovoru matky s dcerou. To, co Rouge řekla... řekla pro ni? Pozabíjela svou rodinu... pro ni? Pro tu bezcennou srnu, co by Rou nejspíš raději snědla? Z šoku a myšlenek ji vytrhlo tělo vedle ní. Rudovláska se svalila hned vedle, musely tam ležet jak dvě mrtvoly. Odkryla svá ústa. "Rouge," zaskuhrala. Natáhla ke kamarádce svou zdravou ruku, nebyla natolik blízko, aby na ni pořádně dosáhla. Bříšky prstů však na její tvář jemně přistály. Byť byla vyčerpaná a celá bolavá, věděla, že tomu všemu nebude konec. Neobtěžovala se odpovídat. Instinkty přebíraly kontrolu nad jejím tělem. Běž! Problesklo v hlavě Líng. Věřila svým myšlenkám, válela se na zemi jen část její rodiny. Po tomhle povyku se tady co nevidět přihrne i zbytek. Nedovedla si představit, že by její rodina potřebovala tak velké sídlo jen pro život ve třech. Muselo jich být víc.

S krátkým zakňučením se postavila na nohy. Klepala se, ale nevzdávala to. "Rouge," předklonila se ke své kamarádce, "musíme utéct!" Naléhala tiše, ale ona se ne a ne hnout. Kdyby se mohla přeměnit, vytáhla by ji na záda a jako srna by ji zvládla odnést do bezpečí. Jenže proměna by byla až zbytečně bolestivá, když má kost mimo tělo. Bolelo to šíleně, tím se teď zabývat nechtěla, když jí všechny instinkty radily, aby co nejdříve vypadla z toho zpropadeného místa. Jak ale dostane Rouge pryč? Nemůže ji tady nechat! Určitě by ji ubili- ne. Může ji tady nechat, když jako srna odláká pozornost - to je ale hloupost, se zlomenou končetinou daleko neuteče. "Aah! Rouge! Co mám teď dělat? Samotná tě odsud neodtáhnu."

Zakryla si pusu, když zaslechla něčí kroky. Nevěděla odkud přichází - na chodbě nikdo nebyl, ani v nynější místnosti. Přemohla se, popadla svou kamarádku za ruku a se vší zbylou silou ji táhla do chodby. Ani nevím, kde se schovat! Pohlédla na skříně, jenže jediná, do které by se vlezly by byla příliš nápadná. Proto přiložila ucho k prvním nejbližším dveřím. Měla kliku, nikoho tam neslyšela. Když je potichoučku otevřela, zavalila ji vůně... Rouge. Bylo tam vše, co člověk do svého pokoje potřebuje a s jistotou Líng mohla říct, komu tento pokoj přesně patří. Sice pach v místnosti byl velmi slabý, ale jistě to tak bylo. Nezabývala se ničím víc. Vtáhla rudovlásku dovnitř, dveře zabouchla a zamkla. Pro jistotu se o ně zapřela, nehledíc na bolest ruky. Rukávem jen setřela nekončící potoky slz a vyčkávala. Neměla totiž nejmenší tušení, co v takové situaci dělat. Modlila se, aby se neprozradila svým pachem. Především, když jí teče krev.

Rouge - 14.07.2021

Tělo jsem měla v jednom ohni a kůži otupělou. Když jsem se odhodlala na moment otevřít oči, tak se zrak zdál být rozostřený. Bolest neustupovala a útočila plnou palbou na mou pravou stranu hrudního koše. Na plíce mi útočilo snad statisíc vos a ne a ne to utrpení ukončit. Své okolí jsem vnímala jen zřídka, ale neuniklo mi, jak se Líng cítí. Její strach a roztržitost jsem cítila snad až hmatatelně. Stačilo by jen máchnout do prázdného prostoru okolo ní a cítila bych, jak se vzduch okolo ní stává hustší. I krájet by se dál. Rázem zaregistruji tlumené rány i závany větru, jako když se někdo zvedá. I přes to jsem však nejsem schopna pohybu. Zvládnu se jen schoulit do klubíčka a čekat, co se stane dál.

Chtěla jsem promluvit, ale ústa, jako kdybych měla zalepená. Jediné, čeho jsem byla v momentálním stavu schopna bylo občasné zakňučení a nebo zasyčení. Ne nadarmo se říká, že adrenalin dokáže nemožné. Nejhorší je však tělesný stav po jeho vyprchání. Skoro, jako kdyby mě do postižených žeber někdo třikrát nakopnul. Cítila jsem se pod psa. Nutkání říct mé srnčí společnici aby utekla bylo silné, ale nesplnitelné. V duchu sama sobě nadávám a snažím se po jejím vybídnutí pohnout, ale ono nic. Tohle Tyrovy nezapomenu. Zaplatí za to, že ze mě udělal bezbranné umňoukané kotě. Neviděli jsme se naposledy, bratře...

Nemoct cokoliv namítnout bylo ubíjející. Nejen, že jsem byla silně proti tomu, aby mou mrtvou váhu táhl někdo jako je Líng a vysilovala se, ale taky to nebylo na místě ohledem na mou fyzickou kondici. Několikrát jsem za tu nekončící chvíli bolestí až prskala. Byla jsem bezradná, když mě má zranění začala bolet mnohonásobně víc. Kdybych mohla, tak bych dívce vynadala ve všech světových jazycích. ,,Auu," skoro až plačtivě zašeptám, jakmile přejedu zády po prahu dveří. Po pár vteřinách se mi však konečně poštěstí a zůstanu ležet bez táhnutí na zemi.

Během několika minut, nepohodlného odpočinku, mi konečně začnou naplno fungovat všechny smysly. Do nosu mě okamžitě udeří silný zápach čerstvé krve, kterou jsem zavětřila už před nějakou dobou. Zprvu jsem tomu ale nedávala příliš velkou váhu. Věděla jsem, že se Líng minimálně škaredě odřela, ale tohle se zdálo být vážnější. Slyšela jsem, jak z rány rychle vytékají proudy čerstvější a čerstvější krve. Pud šelmy se ve mě okamžitě probudil k životu. Prudce jsem otevřela oči, nevnímaje silné světlo okolo a otočila hlavu ke dveřím. Byla jsem vysílená, bez energie a měla jsem hlad. Instinkty mi napovídaly, abych tu zesláblou srnu zakousla, ale zdravý rozum mi to zakazoval. Ocitla jsem se téměř na samotné hraně propasti mé sebekontroly.

,,Líng, vidíš tamty dvířka na podlaze?" promluvím na ni, snažíc se zamaskovat změny v hlase a ukážu před sebe. ,,Prosím otevři je a okamžitě zalez do tamté skříně. Nedívej se hlavně do obsahu za těmi dvířky." Zaskuhrám pod vlivem blížící se hrany sebekontroly a přetáčím se na všechny čtyři. Snažím se ucpat si nos levou rukou, ale jde to jen stěží. Trochu to však zamezí přívaly čerstvého vzduchu a s ním i nechtěné vůně. Žebra se ozývají čím dál silněji a tím mizí i zbytek mé trpělivosti.

Líng Xiá - 15.07.2021

Dýchala zběsile, jako kdyby právě uběhla maratón i přes to, že nikdy neběžela. Srdce bušilo, samo chtělo utéct z těla pryč, když už se Líng k útěku neměla. Slzy bolesti a strachu nepřestávaly být srně na obtíž. Znemožňovaly ji cokoliv vidět pořádně. Stékaly po lících, po čelistech až k bradě, kde se potůčky slily v jedno a kapaly na zem. Stejně na tom byla i její ruka. Čím však byla vystresovanější, tím rychleji se kapání krve měnilo na volný spád. Ještě chvíli tiskla ucho na dveře. Kroky se blíží, kroky se blíží. Snažila se pohledem najít Rouge. Ta na ni zrovna promluvila a okamžitě uposlechla.

Vyhledávala jakoukoliv rozmazanou změnu v podlaze, jenže nic moc neviděla. Neotálela a ve směru, kterým Rou ukazovala začala zběsile zem osahávat. To jak její kamarádka mluvila, jak skučela - pro Líng to znamenalo jen více stresu. Spěchala, nepřestávala hledat. Nemohla najít nic, co by hmatem připomínalo ony dvířka a rozmazaný zrak tomu vůbec nepomáhal. Brzy se kolem srny utvořila pěkně velká kaluž krve. Sotva si to uvědomila, slyšela za sebou známé křupání kostí. Mráz proběhl jí v celém těle. Přesně v tom momentu nahmatala díru, do které hned rozklepanými prsty vklouzla a potáhla. Dveře se otevřely. Nevěděla, kam tohle vede, nebo co se tam nachází. Přesto déle neotálela a vklouzla do tmy.

Pod pokojem Rouge to bylo prostorné, ani nečekala, že spadne tak hluboko. Naštěstí dopadla bez větších problémů na nohy, ale rychle se do měkkého skácela. Nezajímala se o to, v čem právě sedí. Ohlédla se za otevřenými dvířky nahoře. Uvědomila si, že je v pasti - nezvládne je zavřít, vzhledem k tomu, jak byly na Líng až příliš vysoko. Mluvila o skříni, vzpomněla si v hned. Ohlédla se do šera za sebe a hle! Velká skříň tady vážně nescházela. Neotálela už ani o vteřinku déle a přikulhala k ní. Zatáhla za kulatou kliku a dveře otevřela. Byla si stoprocentně jistá, že už Rouge není Rouge, ale Iris. Nahoře totiž praskání nějakým zázračným způsobem utichlo. Vklouzla do skříně a samozřejmě za sebou nezapomněla dvířka pořádně zavřít. Hlavně opatrně, aby nenadělala moc kraválu a neupoutala na sebe nechtěnou pozornost.

Nedokázala za žádným způsobem uklidnit. Měla stále hrůzostrašný strach. Potáhla sople v nose zpátky dovnitř při tichém vzlyku. Okamžitě však vykulila oči a ústa si zakryla. Nejen, že se právě dost možná prozradila - pocítila mrtvolný zápach za sebou. Neotáčej se, napomenula se v myšlenkách hrubě. Rouge přece říkala, že se tam dívat nesmím! Pevně sevřela oční víčka k sobě, celá se třásla. Odmítala však udělat jakýkoliv pohyb, nebo se vůbec nadechnout, aby se neprozradila.

Rouge - 15.07.2021

Prudce zavřu oči s tichou prosbou na jazyku. Ať už ty proklaté dveře krucinál otevře! Ze samého odolávání svým instinktům ze mě pot tekl proudem stejně, jako Líng z ruky krev. Prosila jsem v hlavě kohokoliv a cokoliv, aby mi alespoň na chvíli propůjčil svou sílu. Nikdo mi však nepomohl. Iris se na mě začala projevovat. Kvůli mému odmítání podvolit se ji mi způsobovala muka. Proměna se snad pětkrát zpomalila a v mučivě pomalém tempu mi lámala snad všechny kosti v těle. Připomnělo mi to mou první přeměnu, ale jen okrajově. Toto bylo mnohonásobně horší. Bylo to peklo na Zemi.

Jen co bělovláska skočila vstříc temnotě, zabědovala jsem. ,,Nemyslela jsem tuhle skříň, myslela jsem tu, která byla za tebou tady nahoře, hlupáku," zaprskám a s bolestným zavytím se přetočím na pravý bok. Snad jako kdyby se mi někdo vysmíval. Jednalo se totiž o postiženou stranu. ,,Ah, do prdele!" Spolu s posledním slovem se přetáčím na kolena a ztrácím veškerou svou zbývající vůli. Velení převzala definitivně Iris.

Mlsně se olíznu, užívajíc si své prázdné mysli. Žádná Rouge, žádná pravidla a hlavně žádné druhé místo. Jsem volná a mohu si dělat to, co chci. S vyceněnými zuby v rádoby úsměvu se protáhnu, nehledíc na svůj fyzický stav. Jediné, co mě hnalo vpřed byla vidina čerstvého masa a ničeho schopné srny, krčící se v rohu skříně. Slastně jsem zavrněla a s ladností kočky došla k zakrváceným dvířkům umístěným v podlaze. Sklonila jsem hlavu k zemi a okusila karmínovou látku, které co nevidět budu mít plné chuťové pohárky. Pořádně jsem v té kaluži namočila svůj čumák, který jsem si i následně ledabyle olízla. Slinné žlázy se v tu chvíli zbláznily. Vytékaly v nepravidelných intervalech z mé tlamy, smíchané spolu se zbytkovou krví.

Nečekala jsem dlouho. Otálet v takové situaci by bylo mučící. Během vteřiny jsem proto skočila do jámy a přistála lehce na všech čtyřech. Na tohle místo si vzpomínám. Má, momentálně nadobro zatracená, lidská stránka mi sem ukládala svačinky, kdyby mi bylo málo po rodinných večeřích. Jak šikovná byla... měla jsem ji stihnout za toto ještě poděkovat, ale teď už je mi to putna. Automaticky jsem se zahryzla do nejbližšího kusu asi dva týdny starého masa a vydechla. Svými mohutnými tlapami jsem si jej přidržela na místě. Po pár vteřinách a třech zakousnutí mi však přestalo chutnat. Chtěla jsem víc, chtěla jsem ji. Proto jsem se pomaličku vydala ke dveřím skříně. V ní se skrývaly pouze zbytky, které mi sloužily jako malé trofeje. Za chvíli mi tam přibydou játra albínské srny.

Stačily mi tři dlouhé kroky a byla jsem na místě. Její strach jsem cítila naprosto čiře. Na světě neexistovalo nic krásnějšího než vůně smíšená se strachem, slzami a čerstvou krví. Ach... škoda, že si to nemůžu už déle užít. Mám nesnesitelný hlad. Zvednu pravou přední packu s vystrčenými drápky a přejedu pomaličku po dubových dvířkách. Strach ve vzduchu nabere na pořádných obrátkách, kvůli čemuž až hlasitě zapředu. Déle nečekám. Vyhledám pohledem jakoukoliv malou škvírku, kterou bych prostrčila packu a hele. Ona se jedna našla na spodku dveří. Byl to nemalý půlkruh, do kterého lze jednoduše zastrčit celou tlapu. ,,Ťuky, ťuk, už jdu." Zavrním a v tom momentě trhnu dveřmi vpřed. V okamžiku, kdy se dveře otevřou dokořán, se vrhnu dovnitř. Prostor je úzký a naprosto malý, ale skočit do něj lze. Zuby se zahryznu do srnčiného břicha a předními tlapami se ji zaháknu do boků. Za doprovodu bolestného skuhrání trhnu hlavou vzad, čímž utrhnu pořádný flákot masa. Stále mi to není dost a proto ji hrubě odhodím na zem před skříň. Obratně ji zamezím jakkoliv se pohnout, jelikož na ni dolehnu s pohledem upřeným do jejích ustrašených očí.

V té chvíli se stane něco nečekaného. Naposledy, než se sněhově bílý irbis zakousne do krku bělovlasé dívky, se objeví rudovlasá dívka. Lze ji zahlédnout pouze v irbisových očích, ale i to stačí, aby se v těch zelených očích šelmy zaleskly slzy smíchané s lítostí a vinou. ,,Omlouvám se, Líng, prosím odpusť mi to. Snad se zase setkáme na lepším místě." Šelma s hlasem zlomené dívky vzlykne a olízne s láskou zakrvácenou tvář drobné dívky pod ní. Poslední rys rudovlasé dívky zanikne spolu i s poslední uroněnou slzou, která dopadne srně na čelo. Následně mohutná šelma zavrčí a s navráceným zvířecím pohledem i podstatou se zahryzne dívce do krku.

Zdivočelá šelma, která bývala kdysi dávno ochočena dívkou jménem Rouge, utekla kanálním potrubím vedoucím z místnosti, kde v tu chvíli ztratila i poslední kapku lidskosti. Po tomhle incidentu se toulala divočinou, až do té doby, než přešla přes můstek zatracených. Rudovlasé dívce se vyplnilo to, co ji bylo už dávno předpovězeno. Stala se jednou ze zavržených členů rodiny Rawa a byla tak odkázaná na věčné bloudění bez možnosti vykoupení.