When The Sun Sets

Evelyn Heywen

Pátek večer. Ideální čas se jít odreagovat do zdejšího klubu. Ačkoliv tohle město nedosahuje velikostí na třeba Los Angeles či dokonce New York, stále nepatří k nějaké vesnici o pěti sedlácích. Ale co se musí nechat, krajina okolo je hezká. Husté lesní porosty a na horizontu dokonce čnící štíty hor. Tohle je místo, kde žiji. Kde vlastně má rodina žije už spousty let. Ani nevím, kdy se sem přistěhovali mí předci. Naši o tom nikdy nechtěli mluvit a rodinnou kroniku přede mnou zamkli. Prý ještě nejsem připravená... Jen kdybych ještě měla šajn na co. Ale na tom teď nezáleží. Můj hlavní problém je v tenhle moment najít ve skříni co nejlepší oblečení na dnešní večer. I když to asi klasicky skončí sezením v rohu, posloucháním příliš hlasité hudby, co se není úplně můj šálek kávy, a popíjením nějakého drinku.

Povzdechnu si. Nakonec to skončilo černým tričkem se síťovanými dlouhými rukávy a výstřihem do V, černými roztrhanými kalhotami s řetězy na poutkách, kozačkami doplněnými červeným šněrováním a obojek s cvočky. Ještě rudou rtěnku, trochu namalovat oči, vlasy stáhnout do copu a můžu vyrazit.

Jakmile je vše perfektně nachystáno, drapnu svůj černý křivák z věšáku, zamknu byt a vyrazím do ulic. Už zde sice není tak živo jako za denního světla, ale stále je zde šance potkat živou duši. Lidí okolo si však nevšímám. Místo toho mířím k nedalekému místu, od nějž se už z dálky line hudba trhající žebříčky hitparád v tuctových rádiích. Co to jenom dělám se svým životem?

S notnou dávkou nevole projdu až k baru. Celá místnost byla laděná do tmavých barev. Černou a tmavě modrou prosvětlovala červená a stříbrná. Světla reflektorů hrála barvami modré a zelené. Jo, tohle je zdejší nejnovější a nejvyhlášenější bar. Místnost přecpaná lidmi, kteří buďto do sebe na baru klopili jednoho panáka za druhým, nebo oplzle tančili. S lehkým nakrčením nosu si tedy objednám whiskey s colou a zalezu si do nejzazšího a nejtemnějšího kouta, kde nikdo nesedá.

Další promrhaný den marného života...

Felix von Ziegler

Dnešní večer zdál se něčím zvláštní, muž si prohrábl své bílé kadeře a poupravil si koženou bundu. S každým pohybem se ozvalo tiché cinknutí řetízků a podobných ozdob. Seděl u baru, popíjel gin s tonikem, aniž by vlastně věděl, proč opíjí své tělo. Nic moc mu alkohol stejně nedělal. Alespoň si mohl užít trochu hudby - miloval, když mu silné basy bušily do těla. Nemohl si pomoci, jakýmsi zvláštním způsobem ho to uklidňovalo.

Přemýšlel si nad svými věcmi, než do sebe hodil zbytek drinku. V tu ránu zahlédl dívku - bílé vlasy, pěkný styl. Čímsi jej okouzlila, narazil na pár dívek, ale ty odmítl, i když si chtěly jen povídat. Byly si všechny podobné, ale ona mu přišla jiná. Odsunul skleničku od sebe. Sledoval ji, i to kam šla. Nemohl ji nechat jít jen tak, alespoň by si s ní rád dal tanec. Proto neváhal a vyrazil za ní. Do cesty se mu připletla kupa lidí, které bohužel znal, dosti jej zdržela. Protočil očima, štvalo ho, že si nemůže jít tam, kam potřebuje.

Se všemi prohodil pár slov, pak ale okamžitě spěchal za ní. Ztratila se mu kdesi ve tmě, no dal na svou intuici a vydal se na obhlídku míst k sezení. Jakmile ji zahlédl v temném koutu, zrovna když i tam na moment dorazila světla reflektorů, zarazil se však. Proč by si sedala zrovna sem? Mávl nad tím ale rukou a vyšel jí vstříc už mnohem klidněji. Když byl dosti blízko, naklonil se k ní s úsměvem, dával si však pozor, aby nebyl nijak moc blízko. Šly mu vidět jeho "kočičí" zuby, v jeho zlatavých očích jiskra.

„Zatančíš si se mnou?“ Optal se hlasitě svým hrubším melodickým hlasem. Jeho hlas by se mohl trochu ztrácet v hlasité hudbě, kvůli basám, ale přesto byl nepřeslechnutelný. Skoro, jako by jeho hlas byl nějaké kouzlo. Natáhl k dívce svou ruku, vyčkávajíc, že ji přijme. I kdyby jej však odmítla, jen tak by se ho nezbavila.

Evelyn Heywen

Hledím do temnoty alkoholického nápoje, jehož hladina se každým lokem níží. Jak tohle může na ostatní tak působit? A proč všichni vyhledávají tuhle formu zábavy? Vždyť to člověku nic nepřináší. Jen zdravotní problémy. A vlastně, co já tu dělám? Nebylo by rozumnější prostě z tohoto místa zmizet a již se tu neukázat? Vždyť ani pořádně nevím, co tu dělám. Prostě tu... jsem.

Z přemýšlení a kroužení drinkem mě vytrhne mužský hlas. Lehce ztuhnu, jak bylo něco takového nečekaného. Ovšem, a to nutno podotknout, zvuk deroucí se z jeho hrdla byl velmi libozvučný. Jistě si jím získal již nejednu dívku. A ten vzhled... Blond vlasy s vyholeným bokem, který překrývalo pár neposedných pramenů, náušnice a kožená bunda. Ach...

Pak mi dojde jedna zásadní věc - pozvání k tanci. Jen na něj zamrkám, jakmile se dostanu zpět na zem. ,,Omlouvám se, ale bohužel netančím. Tanec a tahle hudba... není nic pro mě," odpovím mu klidně lehce odměřeným tónem. Přesto z něj však nedokážu spustit oči. Takhle fascinující osoba se nepotkává každý den, byť nepříliš častá zář reflektorů ukazovala velmi málo na to, abych byla se svým skenováním spokojená.

Jistě to muselo připomínat až nemístné civění či dokonce nepokryté zírání. Jakmile si to uvědomím, okamžitě sklopím zrak zpět do poloprázdné sklenice. Pár volných pramenů spadne z ramenou jako chabá zástěna. Vlastně spíše nijaká zástěna, jen díky své délce lehce utře tenhle stůl. No, snad na něj dnes nikdo nevyklopil obsah dnešní stravy.

,,J-já, omlouvám se," vykoktám ze sebe jen, zrak propalujíc tmavé dřevo stolu. Tohle je tak trapné...

Felix von Ziegler

Zírala na něj, až se z toho musel pousmát víc. „Nic pro tebe?“ Jeho úsměv nemizel, neklesal, byl nadšený, že dostal odpověď. Stáhl svou ruku a narovnal se. Zasmál se nad tím, jak na něj civěla. Nedivil se jí však, vždyť ani on sám od ní nemohl odtrhnout oči. Měla krásnou tvář, jen doufal, že nebude zklamaný. Kdykoliv se setkal s někým, kdo jej zaujal, vyklubalo se z té dívky něco strašného. Nepřestával však věřit, že by ona nemohla být jiná. Nebo byl možná jen naivní.

S úsměvem pohlédl na parket, ale jeho oči znovu zabloudily k ní. „Vždyť se nic neděje,“ pověděl. Déle již neváhal a přisedl si k ní. Zapřel se zády do sedačky Měli mezi sebou prostor, ale zabránil tak dívce ve výhledu na bar. „Co myslíš tím... Tahle hudba? Jakou hudbu posloucháš?“ Optal se, sám koukal před sebe. Nechtěl na ni neustále zírat, přesto však neodolal a pohlédl na ni s drobným úsměvem. „A, smím-li se zeptat, jaképak je tvé jméno?“ Položil další otázku. Kdyby se v tuto noc viděli poprvé a naposled - musel znát alespoň jméno. Samozřejmě mluvil pomalu a slyšitelně.

Evelyn Heywen

,,Přesně tak. Nic pro mě. Ještě bych ublížila jak sobě, tak tobě či dokonce i dalším lidem v mém okolí. Ne, tohle si na triko nevezmu," odpovím mu. Cožpak tomu hezkému klukovi nestačilo, že prostě nemusím tanec? No co. Ovšem jeho úsměv byl zvláštní. Právě jsem odmítla jeho nabídku a on se stejně usmívá jako měsíček na hnoji. Co je sakra tohle za podivný večer?

Ovšem jak se narovnal a stáhnul ruku, vypadalo to v něčem, že se snaží za ten úsměv skrýt uraženou mužskou hrdost z odmítnutí ženou. Tohle se mi povedlo vypátrat z lehkého pozvednutí zraku, jak se má hlava svěsila nad stůl. Nakonec na něm opět spočinula i má pozornost.

Ze stavu, kdy jsem si přála stát se součástí, mě vytrhlo náhlé zavrzání potahu sedačky. Přisedl si ke mně. Poprvé po takové době za mnou přišla nějaká společnost, která mi akorát nenadávala do zasraných emařek, co se jenom řežou. Zvláštní. Velice.

Náhle se mi v hlavě rozležela jeho slova, než tak vůbec učinil. Prostě to skousnul, že se nic neděje. Svou tvář pozvednu k neznámému. Nakonec se i mé rty zkroutí do mírného, dosti plachého, úsměvu. ,,Jsem ráda, že si z toho nic neděláš." Ani neví, jaký kámen ze srdce mi spadl. Hrozně bych si vyčítala, že jsem od sebe odehnala tak pohledného kluka.

,,Celkově ty extrémně přepálené basy a navíc, electro mi nic moc neříká. Já mám raději buďto tvrdou hudbu, nebo naopak instrumentální, nejlépe na styl keltské hudby," odpovím mu popravdě. ,,A jakou hudbu posloucháš ty?"

Pohled pro přihlížející by jistě vypadal dost komicky. Dva, kteří se zásadně vyhýbají pohledu na toho druhého, jen občas o sebe zavadí... Při představě pohledu ze třetí osoby se lehce uchechtnu. Tohle je Den D - D jako Divný.

Opět další vyrušení z vlastních myšlenek. Tentokráte však otázka na mé jméno. Vlastně mi ani nedošlo, že jsme se ještě nepředstavili, i když sedíme u jednoho stolu.

,,Jsem Evelyn, těší mě," zodpovím na další ze série otázek. ,,A smím vědět, jaké je tvé jméno?"

Felix von Ziegler

Evelyn Heywen

Při jeho poznámce o tom, že styly hudby mu říkají tak dobrý den a na shledanou, se musím zasmát. Nejednalo se však o žádný bujarý smích, spíše tichý zvuk bublající v hrudi. Přesto si však uchovával dívčí jemnost.

,,Takže je ti jedno, kdybych ti pustila buďto Amon Amarth, nebo na druhé straně Justina Biebera?" podívám se na něj s pobavením, veselé jiskřičky v očích, i když otázka byla míněna vcelku vážně. Zvláštní to kluk... Takhle dobře jsem se už velmi dlouho nebavila. Jestli vůbec.

Nakonec jen tiše pozoruji jeho počínání. Když jeho zrak směřoval k místu, kde se má nacházet strop, neodpustím si další zkoumání detailů. Linii jeho lícních kostí, krk, na nějž se táhlo tetování, vlasy... Jednoduše vše, co chabé osvětlení dovolovalo. Ani si to neuvědomím a jeden koutek se stočí do lehkého pousmání. A ten se ještě prohloubil, když o mém jméně řekl, že je krásné. Navíc ten jeho úsměv... je tak strašně nakažlivý a krásný! Byť tedy po chvíli pozbyl své zářivosti. Jako by slunce na chvíli zahalil stín mračen. Jen vytočím hlavu mírně na stranu, ten jistě až lehce přihlouplý úsměv dávno pozbyl své velikosti. Ovšem poslední kapkou byla reakce, když se představil. Cožpak se mu jeho jméno nelíbí? Nebo je to prostě jen shoda náhod?

,,I ty máš krásné jméno, Felixi. Neobvyklé, ale krásné," pronesu, co nejjemněji dokážu. Snad tohle nebyl krok mimo. Kdyby totiž ano, jistě si zkazím večer a tu jedinou chvíli, kdy jsem opravdu ráda za svou přítomnost v tomhle vydýchaném a zvratky smradlavém pajzlu - i když se otevřel teprve nedávno.

Na chvíli svou pozornost přesměruji k tekutině ve sklenici. Jistě mu už muselo být nepříjemné, jak se můj pohled stále držel na něm. Jediným lokem vyprázdním zbytek obsahu, načež si ještě hodnou chvíli hraji se sklenicí, jen abych se na chvíli oprostila od té krásné tváře... Cože? Rychle zamrkám. Hlava se mi očividně mstí.

Jakmile se znovu ozve ten krásný hlas, trhnu hlavou Felixovým směrem. ,,To není špatný nápad. Klidně můžeme vyrazit." Sotva ta slova dořeknu, vypružím se na nohy. Skoro jako kdybych chtěla zahájit úprk z tohoto místa. Což vlastně svým způsobem byla pravda. Neváhám tedy a přehodím přes sebe černou koženku, jež jsem si v průběhu večera shodila, abych se zde neupekla. I prázdná sklenička na whiskey už spočívá v dlani na cestě k barmanovi za pultem.

Než by Felix měl touhu udělat cokoliv neuváženého - třeba za mě jako gentleman zaplatit pití -, dám tomu slizkému chlapovi požadovanou částku. Teď zbývá splnit nejsložitější část tohoto plánu - procpat se skrze značně podnapilý bujarý dav až k východu.

Felix von Ziegler

Jeho srdce bylo ještě radostnější při její otázce. „Prvního neznám a druhý - jasně, když nebude zpívat,“ vyslovil nahlas svůj názor. A když mu pochválila jméno? Mohl přímo roztát. „Jsem rád, že si to myslíš,“ pověděl jen, zvedajíc se ze sedačky. Stočil svůj obličej více do tmy, měl tu potřebu schovat jeho nadšení. Nemohl ji nechat ať si o něm myslí, že je nějaký poťáplý šílenec.

Vlastně, člověkem nebyl, ale mohl o sobě říci, že je normální. Kdyby se srovnával s jeho generací, asi by si s nimi ani nerozuměl. Její slova zase přilákala jeho oči k ní, právě teď ke rtům. Líbila se mu na ní ta červená rtěnka, možná by vypadala lépe s trochu tmavším odstínem? Ne - tohle bylo perfektní a okouzlující.

Následoval nakonec Evelyn k baru. Rád by za ni zaplatil, ale byla rychlejší. Měl potřebu znovu ve své hlavě srovnávat ji a jiné dívky. Proč? Proč tohle dělal? Byla vskutku pravda, že ho zatím všechny holky vyloženě nutily zaplatit za ně. Později už začínal odmítat jen pozdravy od některých. Nechápal, co jej k ní tolik táhne. Láska na první pohled? To těžko, vzhled bylo spíše to třetí, co jej zajímalo. První byly oči, pak chování - inu a vzhled až nakonec.

Vydal se skrze dav k východu, akorát zastihli hodinu, kdy se lidi začali cpát dovnitř jako diví. Jemu samotnému to bylo zcela jedno, byl na dav lidí až nadmíru zvyklý. Jak na tom však byla Evelyn? Otočil se za ní, pro jistotu, dokud ji ještě viděl, vzal jemně její ruku, měl však pevný stisk. Přitáhl si ji skrze lidi k sobě a úspěšně se společně dostali na vzduch.

Venku za temné noci její ruku pustil, byť si přál ji držet ještě o něco déle. Napřímil se a přitom se protáhl skoro jako kocour. Pohlédl na Evelyn, skládajíce ruce podél těla. „Konečně dýchatelný vzduch,“ na svých rtech vytvořil drobný úsměv.

„Takže Evelyn,“ začal zprvu vážně, pak se ale zasmál, skoro až zavrněl. „Máš na dnešní večer již něco v plánu?“ Optal se již mírněji s nadějí v hlase.

„Nebo bys měla možnost strávit ještě chvíli s otravným Felixem von Zieglerem?“ Pozvedl zvědavě obočí, na rtech stále úsměv. Schválně pověděl, že je otravný. Nedokázala by se ho zbavit jen tak lehce. Ale i on zná své meze, nenutil by ji s ním vůbec hovořit, kdyby sama nechtěla.

Evelyn Heywen

Jeho slova o interpretech nechám na potom. Bylo už příliš pozdě na ně něco říci. Navíc... s tím chlapem bez koulí souhlasím - pokud nezpívá, je to celkem v pohodě a Amoni... inu, nevím, zda by se mu zrovna tahle hudba líbila, byť styl říkal trochu něco jiného. Ovšem, ne nadarmo se říká ,,nesuď knihu podle obalu". Ovšem jeho další ohledně jména mi opět vykouzlila ten jemný úsměv na tváři. Takhle dobře mi už dlouho nebylo... Ach, dlouho jsem se necítila tak... normálně.

Ovšem, při cestě k východu se vyskytl další problém než jen opilí puberťáci, kteří by tady správně neměli co dělat. A sice lidé valící se sem po tuctech. Perfektní doba k odchodu. Vážně. Ale co už. Pokud se tímhle protlačíme, alespoň se neudusíme ve formě lidských sardinek.

Chytí mě něčí ruka. Lehce ztuhnu. Kdo by-? Pohlédnu na osobu opovažující se udělat něco takového. Felix. Muž, který mi vykouzlil úsměv na tváři a který mě nyní svým pevným stiskem provádí davem, z nějž mi narůstala panická hrůza projevující se zrychleným srdečním tepem a nemožností se nadechnout. Za tohle mu musím pořádně poděkovat, až budeme na vzduchu, jelikož mě právě ušetřil naprostého kolapsu.

Po pár nepříjemných nárazech do něčích ramenou však plíce okusí studený čerstvý vzduch ulice. Ach... ,,Mnohokrát děkuji, že jsi mě vyvedl ven," zašeptám, v obličeji spíše připomínající malé bezbranné dítě. Vzhled tolik rozdílný od dívky sedící v temnotě klubu. Jenže on mě právě zachránil před záchvatem, aniž by si to uvědomil. Tohle mu nebudu moci splatit.

Jakmile však spustí o plánech na dnešní večer, opět nasadím úsměv. Jenže tentokrát byl jiný - hraný, falešný. ,,Vlastně ne. Jediný plán na dnešek byla ta sklenička v baru. Ovšem jistě máš nápad na něco zajímavějšího, takže jej ráda strávím s tebou, milým hochem jménem Felix," odpovím popravdě, byť přes ten knedlík, co se začal tvořit, lehce přiškrceně. Vážně super. Sotva mě pozná a už vidí tu horší stránku mého já. Tu, která by měla zůstat navždy skrytá... I přede mnou.

Felix von Ziegler

Prohlédl si její obličej. „Bylo mi ctí,“ pokýval hlavou nad jejími díky. Takže opravdu - davy ráda nemá. O to více se cítil poctěn jejími slovy. Byl překvapen, jaká změna na ní byla vidět, ničemu na kráse to však neubralo.

Občas nějaká pouliční světla problikla. Přemýšlel, zda Evelyn nějak vadí tma. Nebo děsivá atmosféra, jenž se táhla od blikajících světel. Zaposlouchal se do toho příjemného hlasu. Když se však řádně zadíval na její rty - srovnal si je s očima, nemohl si nepovšimnout té přetvářky.

Co se jí tak honí hlavou? Mohl se ve své mysli pitvat jak dlouho chtěl, ale nic ho nenapadalo. Vybral si však možnost toho, že to pro teď přehlédne. Třeba je to jen stres? „Milý hoch jménem Felix,“ zasmál se tiše, zcela od srdce. Jeho tvář byla stále plná ostrých emocí radosti, ale ty se brzy zjemňovaly.

„Mohu ti nabídnout doprovod. Kam - to už nechám na tobě,“ začal klidně. „Uděláme si procházku, k tobě domů? Do mého bytu je to docela daleko, ale jestli máš ráda procházky, tak se se mnou nudit nebudeš,“ pověděl jí s úsměvem, s klidným hlasem. Přiklonil se k ní jen o pár milimetrů, nic vážného.

Přemýšlel však dál, co když teď bude vypadat jako úchyl? Nebyl o moc starší než ona dívka. Jen se bál jak jeho přímé pozvání vezme. Nebo ho odmítne - nemohou tady stát. Před klubem, zatím, co se lidi rvou dovnitř. Tichounce si povzdechl, snad nikdy nebyl nervóznější. Pomalu mu začínalo jít o víc, o její srdce. Tušil, že to nebude jednoduché. Ale netušil, jestli to zvládne. Nebyl ten typ člověka, muže, co by hlava nehlava šel tupě za svým cílem. On vskutku byl spíše jako kocour.

.

Felix von Ziegler

...