Narodil se kdesi v lese za chladného rána. Schovával se s rodinou v lesích skoro do svých šesti let. V den jeho šestých narozenin byla jeho rodina vyvražděna. Nechápal, proč se tohle děje a nerozuměl tomu, proč nevzali život i jemu samotnému. Říkali, že v něm plane krev bojovníka. Často mu naznačovali, že je v tom i něco víc. Nikdy se však ono "něco víc" nedozvěděl. Jediné, co mu po této události zůstalo je jizva, kvůli které na své levé oko nevidí.

Vytloukli mu jeho vlastní já z hlavy, učili ho býti jejich loutkou. Byl dlouhé roky pod dohledem, neustálým "tréninkem", než si získal jejich důvěru. Nezůstávala v něm pomalu žádná naděje na útěk. Pomalu se oddával tomu životu, jenž mu byl vštěpován, než udělal jeden krok, který by snad nikdy neudělal.

Přijal první nabídku - misi.

Vydal se do vesničky, v níž se nacházel onen člověk, kterého měl zabít. Znal jen jednoduchý popis - žena, černé vlasy, modré oči. Byl ujištěn, že ji snadno pozná. Nelámal si s tím hlavu, prostě jí vezme život tak, jak to dělal vždy. Chladně a bezcitně.
Po několika denní cestě dorazil na místo. O životě nic moc nevěděl, řídil se však rozumem a vyrazil do jediné krčmy, co se tam nacházela. Nikdo mu nevěnoval pozornost, vypadal stejně, jako každý jiný člověk. Tedy, až na svůj arzenál zbraní. Nemusel se ani nikoho vyptávat, žena jako by na něj čekala.

Nechápal - proč by ji chtěli zabít? Vyšla mu vstříc, táhnoucí jej do hlubin krčmy. Aniž by se mladý muž nadál, měl v sobě tolik lihu, že se mu hlava motala. Tančili spolu, to si pamatoval. Proběhlo mezi nimi všechno to krásné - od seznámení k tanci po příjemnou noční procházku pod hvězdami.

Kdo ví, na jak dlouho spolu zmizeli ze zraků všech. Kolik toho o tom druhém zjistili, nebo co zažili. Povídala mu však jednu noc o tom, že je v ohrožení. Nabídla za jeho služby tolik peněz, že by si to snad nedokázal ani obyčejný člověk představit.

Proč, ptal se jí. Nechápal, proč by ji měl zabíjet. Se vší upřímností se mu líbila, za pár společných dní si k ní vychoval hluboké city. Že ji zabije chladně? A bezcitně? Tyhle myšlenky a pocity byly ty tam.

Vzala jej namísto jakýchkoliv odpovědí sebou, kamsi na skryté místo v lese. Byla tam velmi drobná černá chaloupka, stvořená ze dřeva, někdo ji musel kdysi dávno zapálit. Známky žhářství již nebyly tak dobře znatelné a mech, ten tvořil vskutku krásnou střechu.

Pověděla mu o havranovi, jenž ne úplně zvířecí byl. Chtěla, aby o tu drobnou havranici bylo postaráno. Vložila mu kožený měšec s penězi do rukou a klekla si k zemi. Hlavu natahujíc k nebi s posledními slovy modliteb. Ty však netrvaly dlouho. Jejím hrdlem projel meč. Udělal to, co si přála. Měla to alespoň rychlé.

Sám padl na kolena. Vraždění takovýchto lidí, ke kterým si byl schopný vybudovat důvěru - dělalo se mu z toho špatně. Nechtěl tohle dělat, ale musel. Stále musel... Připevnil si nakonec měšec s penězi na opasek, setřel slzy bolesti ze ztráty a zvedl se. Na tohle ráno by nejraději zapomenul, ale věděl, že před vzpomínkami neuteče. Musel se s nimi naučit žít. Svůj meč zabodl před dívku do země. Nechtěl jej už nikdy použít.

Vlezl do menšího obydlí, hledajíc havraní mládě, o kterém dívka mluvila. A s úspěchem - věděl, že teď musí pracovat rychle. Pobral mládě krkavce do svých rukou a kráčel pryč. Ruce se mu třásly, všechny vzpomínky se mu vracely zpět. Ani ne tolik na tu dívku, jak na jeho rodinu. Stejně však ho tento den naučil jedno velké ponaučení.

Zabíjet někoho ke komu má city... To si raději nechá od všech odstup a bude takový, jak jej učili.

Bezcitný vrah.

Roky plynuly, z havranice vyrostla krásná opeřená slečna Saeron a i sám muž více dospěl. Utekli spolu pryč od všeho, od minulosti, od všemožných strastí. Byl rozhodnut začít nový život, avšak práce v těchto dobách nebyla zvláště dobrá. Proto byl rozhodnutý pokračovat v tom, co mu šlo skvěle. V tom, co do teď dělal. Jen lépe.

Zrovna se vydává na dlouhou cestu, do měst a vesnic, kde není v těchto dobách bezpečno.

Míří přes hranice severu na jih.

hmmm :D